Písmák Nemusel jsem tě prosit
Dřív jsem o tobě sníval,o tvých nepolapitelných křídlech,opíral jsem se o tvou moca věřil, že na mě nikdo nemůže,protože jsi mým spojencem,jsi mým štítem, jsi trpitelem a nositelem vší bolesti světa,všeho zklamání, které jako plíseň hnije a hnije.
Snaží se prožratjako popínavé víno do mé duše,vysušit mě zevnitř,donutit mě lapat po dechua prahnout krvácejícími rtypo posledních kapkách chladné vody.
Ty jsi mě ale chytila,vždy jsi vystoupila zjezera mých nočních můr,prozářila jsi každý list papíru,věnovala jsi mi pramen svých vlasů, které se délkou vyrovnaly blýskajícímjizvám na nebesích.
Nemusel jsem tě prosit,na kolena jsem před tebou poklekal sám,dobrovolně jsem se topil vbahně,jen abych opět naivně doufal,že přijdeš.
Bambulko bez hlasu
Vidím tě, bambulko bez hlasu,měkce ležíš ve vybledlé peřině,čníš nad žmolkovým mořem.
Vlna za vlnou,červeně a zelenětě obklopují,dodávají jistotu tvému majestátu.
Na čí hlavě se tyčíš. Patříš starci, který odráží živly,ale zároveň bojujeo poslední lžíci medu zkontejneru.
Představte si
Představte si,jaký by byl soubojmezi železnou vůlí nebesa ryzím citem člověka.
Kolik vesmírů by muselo explodovatdo všech stran bohulibé víry,aby se i on, samozvaný pán ničeho,cítil lépe.
Aby cítil špinavou hlínu,která se sbílým sněhemmění vráj na zemi,v odlesk,na který nestačí žádné ze slov.
Jsme sami, má drahá
Jsme sami, má drahá. Slyšíš, jak volají poskřípané tabulky výloh,jak se smějí našim přáním.
Neviním je zblahosklonnosti,nechci nikomu křivdit,ani svému odrazu v zrcadle.
Očima kloužu jak tužka po papíře,také kreslíma vytvářím si tvůj obraz.
Dopřeji si
Dopřeji si,ale ano, dopřeji,takhle při pondělním večeru,slastný pohled přes krígl.
Zastavím se včerných,lehce až nahnědlých dveřích,které ale zcela jistěpáchnou studentským dechem.
Zapadnu dovnitř,uctím tak pondělní večernávštěvou hospody spanákem ve jméně,se znakem cizím, vzdáleným,a přece mně vlastním.
Co bych to byl za hlupáka,kdybych nevyužil brzce vyprchaného dne,předčasně a hrubě opuštěné snahy,o které zapáleně mluvila profesorka etiky.
Prosáklá až k hloubce nejtvrdší kosti
Prosáklá až khloubce nejtvrdší kosti. Rampouchovitými zuby prožrala se skrz,v cestě by ji nezastavilo nic,snad ani skála, ani pohled tváří vtvář věčnosti.
Od stinného rána, skrytá vněžném područí nevědomosti,po zářící noc,kdy vodlesku fialek tančí po třpytivých deskáchkolem rozkouřených komínů.
Občas proloží ji cigareta,která křivdí novému dni.
Jednou se mi bude zdát
Jednou se mi bude zdát,že nepatřím do příběhu. Že vyřadil mě vyšší řád,bez slunce i bez hněvu.
Složen ke kolenům svým,otočil jsem karty líc,dumaje nad významem,přistihl jsem se téměř spíc.
Až se mi jednou bude zdáto lásce bez hranic,o příběhu bez pera,co již nenapíše nic.