Písmák Čekání
Černou díru vykousanou v ledu
a dvě kila šedi v popelníku
nechals tu s třemi svými promiň
a jedním slovem díků.
Samota ve dvou
Ztrácíme čas zbytečnými hrami
a utápíme svůj žal v alkoholu.
Když vzpomeneš si mezi dvěma gramy,
že existuju já, že existuje svět,
Rimbaud a Verlaine
Vtemnotě a tichu místnost dlí,
jen září dvou svic tvé oči zrcadlí.
Absintu víla na noty znervů hraje
a my tak tišší, hloubavě rozjímaje,
Pohřeb v lesích
Vlesích hlubokých
svíjí se mlžné páry
a na jehličí
se snáší stín.
V baru časně zrána
Na dně sklenice prý leží pravda,
mokrá a nahá jako moje duše.
Otřepe se a přeleze přes okraj,
vnoří se do mozku,
V baru s panem Žalem
Seděli jsme jednou spanem Žalem
vzakouřeném lokále nad sklenkou vína.
Vkoutě sekrčila Samota,
kus od nás se ožírala Vina.
Podzimní uvítání
Šel podzim krajem. Sám.
Nikdo ho nevítal.
Vstříc mlžným dálavám
jen chladný vítr vál.
Už ne...
Honem to spal,
ať nehoří to dál,
po kraji popel rozfoukej.
A nožem v ráně kruť,
Noc ve městě
Šedivá mlha město halí.
Zklamaní smutní mudrci
vševědoucí a světaznalí
vesvých betonových kvádrech štkají
Ranní procházka s gentlemanem
Zkřehlými prsty kreslil po zobácích vran
a potom běhal po střechách, po štítech tancoval.
Sám. Nikým nemilován, nikým nepoznán
v mlhavém ránu procházel ulicí
Kdo je pan Žal?
Každý někdy prožil smutek, plakal hořké slzy či se zarudlýma očima hleděl do tmy a ptal se "proč zrovna já". U mě tomu nebylo jinak. Ve svém bouřlivém a zoufalém dospívání jsem probrečela spousty kapesníků a jizvy od žiletky stále "zdobí" moje předloktí. Dá se říct, že jsme si z pocitem jménem žal docela rozuměli.
Únorový žalozpěv
Tak těžká, jak sníh, co prosí o roztátí,
tak bezmocná, pod kamennou hradbou domů,
dusí se v ulicích potažených mourem
a z úst jí trčí hřeby nevyřčených slov.
Odcházení
Odcházím
za ruku držíc dítě.
S poznáním,
že když se nenadechneš lásky
Večer s panem Žalem
Kouř z cigarety jsem vdechoval
hleděla's do země
a pan Žal tiše v koutě stál.
Celý svět jakoby oněměl -
Noční průvod
Černými křídly noc zemi zahaluje
a svíce na stole pomalu zhasíná.
Vítr za oknem v podivném rytmu duje
vločka za vločkou v tanci svém poletuje
Protestsong mojí duše
namažte mi prdel vlastní zlobou
a opíchejte ji tvrdostí vašich srdcí
zbičujte mě do krve
svým pokryteckým hlavounstvím
Poloviční cit
Své zjizvené srdce přeťala jsem vedví -
zraněnou polovinu pohřbila do černé země.
A druhá půlka, navždy osamělá,
tepe vmé hrudi, vzbouzí žal ve mně.
Žalmy pro pana Žala
I.
Potkal jsem pana Žala,
jak kráčí mezi domy se zdivem ohlazeným
od slz, jež pláče samota.
Tvůj žal
Prokleté housle skřípají hluše
žal rozpalují do běla.
Hrají mi kpohřbu vlastní duše
jež ocitla se bez těla.
Vlk, dívka a sníh
Sníh padal a padal.
Dívka se brodila závějemi, klopýtala a na ledových tvářích ji zamrzaly slzy. Utíkala, aniž by věděla kam. Hlavně pryč, pryč od vesnice.
Homo sapiens
Štětec namáčím
do krve svých zavražděných bratrů
a na znetvořenou oblohu
pak čárám ódy na vlastní pýchu
Na šibenici osudu
Osud mi upletl oprátku -
ze slz, které jsem vyplakala
zkrve, kterou jsou prolila
zchvilek, které jsem proklínala
Bouře ve sklenici vína
Těžká černá mračna zalehla zem
a jejich váha ji drtí.
Ve světle blesků téměř přízračném
pohlédl‘s do tváře smrti.
Srdeční záležitost
trnité srdce
srdce ztrnů
srdce strnulé
svou vlastní samotou
Večírek básníků
Vy umělecké stvůry, jež při soumraku zdravíte nový den,
srdečně vítáni jste dnes večer vdomě mém.
Jak zeleně se třpytí sklenice sabsinthem…
Jen račte dál, dnes večer své básně bude číst
Otevřené...
Otevřené konce jsou jako otevřené zlomeniny -
nepomůže v ráně přikrýt obvazem
ta nevyřčená slova, co nezmění se včiny.
Jejich kosti budou už navždy trčet ven.
Sukkuba
Chladné oči
chladná tvář
dříve než jiskra přeskočila
Chladné srdce
Láska s očima jako hvězdy
Láska sočima jako hvězdy
Láska, překrásná žena súsměvem světem šla
Jak vidina, fata morgana, jak šťastný sen.
Kam šlápla, kvetly fialky, kam pohlédla,
Věčnost v osamění
Pohled upřený do prázdna
Už dávno jsem plakat zapomněla
Zvýkřikem bezhlesým zjišťuji
Že i ústa má raději oněměla
Jak básníkům nechutná život
Na strunách teskná melodie
Namísto šťastné mlhy halí tě oblak splínu
Zmizela zduše tvé harmonie
Poslední zrnko touhy zmizelo vbezedném mlýnu
Vražedná láska
Den smutnější než trpké probuzení
Procitlas schutí krve na svých rtech,
Den kdy milovat už koho není
Pach smrti ulpívá ti na křídlech.
Nikdy se s tebou nepotkat
Každý sám
Mezi čtyřmi holými stěnami
Našich zbídačených těl.
Střepiny našich mozků
...
Jsem šedým dnem i černou nocí tvou,
Jsem tvým naplněním i tvou prázdnotou.
Jsem rudý plášť co na cestách tě halí,
Jsem věčná chuť co útroby tvé pálí.
Vyznání
Buď můj květ zla
Buď Baudelairova děvka
Buď oplzlá
A zároveň i křehká.
Srdce z hadích šupin
Hluboko vnitru mých tajných vzpomínek
hřejí se hadi co světla se bojí.
Kdo mi to kdysi dal ve vínek
tu duši co sničím se nespokojí.
Podzimní sonáta za oknem s mřížemi
Od strnišť bílých se zdvihá dým
Vítr burácí však já ho neslyším
Mé uši ucpává chapadlem svým
Přízrak co oděl mne rubášem bělostným
Zloději duší
Stíny strašidelných snů
Se soumrakem povstávají
Šinou se ztichlým pokojem
Kpostelím se spáči
Les
Na zemi studenou dopadá stín
Slunce si ustlalo lože zostružin
Den zavřel oči a přichází noc
Do lesů vstupuje čarovná moc.
Milostná poezie
Noc touhy, noc poezie
Noc kdy srdce moje bije
Jen pro tebe.
Noc jako oheň, jako dým
Ztráta
Mé slzy
dřív prchaly jak elixír mládí
kanoucí zočí pískovcových soch,
dnes burácejí jako voda vřece
Trnová koruna
Krvavé diamanty
se rodí zmého srdce,
třpytí se vnočním tichu,
ztrácí se a blednou
Nebe a peklo
Zavřená do ráje, do věčné zlaté klece,
Jen nektar zkvětů mohu pít.
Bez tebe drahý být se mi tu nechce
Chci bránu zlatou rozrazit
Strach
Tma je černější než stín
Ten hrob se otvírá a mlčí
Ty propadáš se do hlubin
Kde svítí vlčí oči.
Podzim
melounový háj
pod dračím ocasem
motanice lží
vpavučině bláznů.
Milování s růží
Pro růži nemusíš daleko
Utrhni si mě, má lásko.
Ochutnej krev na okvětních plátcích,
Okus ty ostré trny na mých ňadrech,
Sbohem...
Pod miskou vah se skrývá stín,
Můj nápoj je hořký, už nesladím.
Ta miska vah je plná bolu
A klesá dolů
Temný anděl
V krvi se brodím, v krvi rty smáčím,
temnota ve mně, temnotou kráčím.
Oči mi vypálí sluneční svit,
nemůžu ničí, ani tvá být.
Spící kapela
Akord ztichl na struně D
hledám tě, hledám, nenacházím.
Můj milovaný poklade
zdalipak tobě ještě scházím.
Tobě
Jste jako naostřený meč
můj pane jenž se nebojíte stínů,
jste jako naostřený meč
co na mé smrti nese vinu.
Poznáváš?
Poznal jsi mé srdce.
zatemněné černým závojem,
ukradené ztěla a obětované bohům,
zavřené včerném žaláři
Nepotřebuji smilování III.
Zocelená krví
Poraněná žárem
Zkamenělá princezna
Ohněm pokřtěná…
Jonáš
Neumím zabít svoje noční můry,
neumím zastavit vodu, padající shůry,
neumím stopnout lavinu
zastavím-li se, zahynu.
Za řekou
Přenesu se jedním skokem
přes most postavený z tvých výčitek
a stanu na druhém břehu řeky hádek.
Bouří se obloha,
Boromir
Toužil jsi, toužil po moci,
a nebylo ti pomoci.
Toužil si, toužil po kráse
však večer časně stmívá se.
Labuť v bouři
Tenká labutí šíje
vydaná napospas větru…
Ostrý obrys křídel
proti černému nebi…
Zázrak
Pane větru,
tam za duhou a mraky
skrývá se svět zázraků.
Babočka zatřepetá křídly
Sbírka
Vážení autoři i kritici, potřebovala bych poradit. Poslední dobou uvažuji, že vlastním nákladem vydám básnickou sbírku se svými nejlepčími básničkami, což jsou asi ty, které jsme tu zveřejnila. Proto vás všechny, co si tohle přečtete prosím, přečtěte si moje básničky a napište mi co si o nich myslíte a jestli by byla velká hloupost pokoušet se je vydat. Chci abyste byli upřímní, snesu to.
Pták
Modrý pták přelétl nad bílou pouští,
bez kapky vody, bez špetky rozumu,
zkoušený bolestí,
zmámený touhou.
Padlí andělé útočí
Sedím. Sama. A vidím svůj odraz vkřišťálových zrcadlech všude kolem. Ztracená, polapená a vržená sem, kam slunce nesvítí, kde není místo pro slzy a beznaděj.
Ulice ztracených snů
Na ulici ztracených snů
otevřu si krám
svěcmi zdruhé ruky.
Na zdi pověsím plakáty
Bratříček
Bratříček
Krev tekla zpod víčka
Mrtvého bratříčka
Namísto slzí
Tajemná neznámá
Na loži králů si ustlala
Pod peřinou zhedvábí
Na loži králů, carů lehává
Nezvaná,nechtěná…
+konec+
Oběť
Položená na oltář věčného ticha
Se zaťatými pěstmi
Už nečeká smilování.
Alešovi
Tak jako slova, zakřičená do tmy,
tak jako kámen, spadený ze skály,
tak jako vlnka v oceánu,
si zbytečná připadám, bez tvého náručí.
Dancing in the midnight sun
Měsíc je mé slunce,
mé půlnoční slunce,
v jehož svitu tančím.
Nahá, jako přízrak,
Nepotřebuji smilování II.
Jsem temný blíženec andělů
jsem věrná a přece nejsem tvá.
Mé vlasy voní smolou
a hladké čelo občas zbrázdí strach.
Proměna
S trhnutím jsem se probudila. Srdce mi divoce bušilo a pak najednou ztichlo. Položila jsem si ruku na hruď. Nic.
Nepotřebuji smilování
Snad havraním spárem
mi napsali do vínku,
že s draky budu navždy držet mír,
že upíří lásku poznám na svém krku
Istari
Skrýváš to tajemství země zmučená,
tajemství které sotva někdo zná.
O pěti kteří přišli z dalekého kraje,
sníh těm pěti pod nohama taje,
Pražský most
Kolébej, kolébej, matičko měst,
Uspi to dítko, co sešlo z cest.
Kolébej uspávej v postýlce věků,
Stojí tu na mostě, pod nohama řeku.
Srdce z oceli
Po boku mužů do bitvy chodí,
po boku žen leží v posteli,
Za zimní noci pod měsíc se zrodil,
má srdce z oceli.
Na rohu
Hrál na kytaru…
takový malý chlapec…
jen devět prstů měl na rukou
a přece hrál…
Skloňování
Bolest
Bez bolesti
Cestička ke štěstí
S bolestí proklestí
Arwen
Šedavé oči skrývají černý stín, bolí otce, bolí, smutek Arwenin. Láska v srdci elfí krásky, nevyhladí šedé vrásky neutiší slova tklivá, která sama v lesích zpívá, věčně smutná, věčně živá… Na koni bílém, v kápi rudé sedí, na západ k zemi elfů hledí smutná ta paní z rodu Noldorského, nikdy se nedočká klidu srdce svého, nikdy nebude šťastná znovu víc, věčně bledá bude její líc, užji neutiší nic… Člověk přišel do Imladris krásné, mraky byly bílé, slunce bylo jasné, břízy voněly a tráva byla měkká, na kohopak dívka černovlasá čeká. Proč ji potkal, nádhernou jak sen, proč se do ní zamiloval jen, volal Lúthien… Člověk slíbí, svět se změní, kdo si lásky více cení. Než-li bude chlapec lidí mocný král, odpluje ta loďka šedá na Moře a dál, odveze tu pannu, se závojem na tváři, naposledy krása její v Středozemi zazáří, v očích smutek temný slzy vytváří… Jaro ale přišlo do temnoty v dáli, co se oči dívky, co se naplakaly.
Vlčí stíny
Němé zvířecí oči
Pohráváš si stou myšlenkou…
Sladká chuť krve na tvých rtech
a vočích plamen
Noční balada
Kytara zlistí
Pod stromem zmramoru
Hrála si píseň
Jen sama pro sebe.
Thousand years
1000 let
Thousand years blood is red,
thousand years I am sad.
Thousand years with my tears
Tarin
Cítím se jako řeka Tarin
co pramení v horách
a v poušti nalézá svou smrt.
Cítím se jako řeka Tarin
Skaut
Když trochu zavzpomínám, dostanu se do doby. Kdy mi bylo deset let, spokojeně jsem si “hrála” vdružině Lišek a byla jsem plná plánů a blažené nevědomosti. Skaut, to je ráj který nikdy neopustím. Začnu mluvit a chovat se jako Rychlé šípy a až jednou povedu družinu, jé to bude príma.
Netopýr
Stín netopýra
na nebi bez mráčků,
ošklivá černá rosa
na zvadlých květech kopretin,
Odpad u cesty a nebo tvuj sen?
Kapka…
Vmoři stínů
Anděl…
Na nebesích bez slunce
Ohluchla jsem?
Život mi protéká
mezi prsty
jako řeka
a tak jako Anduina
Kouzla
Zlomené křídlo
duhového ptáka
přiložím k ráně na své duši.
Odvarem
Sen pod hvezdami
Tichounce flétna vzahradě zní,
jak lehounký zpěv slavičí,
jak šelest větru vkorunách,
hudba snová ve výšinách.
Mimo
Kam se ukrýváš,
snad pod Gandalfův plášť.
Snad pod ochranu Cúglinových paží,
před sluncem bolesti, co smaží.
Schody nikam
Zoufalství
jsou černé schody
vedoucí nikam.
Jen jednou na ně vstoupíš a už se navěky
Pád
Já chtěla stoupat výš,
výš než se modrá nebe,
výš než doutnají plameny slunce,
výš než dosáhneš rukama napřeženýma ke hvězdám.
Gondolin
Sedm bran má, sedm jmen
město, které nezná stín.
Čistý, krásný jako sen
v Tumladenu Gondolin.
Lúthien Tinúviel
Slavíček bosý
po kapkách rosy
protančil den.
V Doriathské trávě
Quetenyë restale
Resta nyë Varda Oiolossëo.
Ma ná….
ma ná essenya.
A, fírë, fírë nya.
Sbohem má Ardo
Lóriene můj zlatavý,
ve tmě ses ztratil, kdepak jsi.
Kam zmizely tvé lesní stíny,
kameny v řece, zátočiny.
Konec
Sluneční paprsek mě pohladil po tváři,
přesto však nedokázal mé srdce rozzářit.
Led chladný vněm zůstal nezměněn,
zhrdla se vydral tichý sten
Slzy
Kradmý pohled
Lehounký úsměv
Vášeň vočích
Seznámení někde ve tmě jeho stanu
Ve hvězdách
Obloha
posetá tisícem drobných perel
září mi nad hlavou
jako šátek
Elbereth
Ta, kníž obracím své zraky,
když volám tiše o pomoc.
Ta, jež za temnými mraky
hvězdnou rozprostírá noc.
V horečkách
Kapička potu na tvých rtech
a rudé skvrny na skráních.
Zrychlený máš trhaný dech,
snad nedočkáš se svítání.
Dopis na rozloučenou
U dveří ležel
jako bílý zmuchlaný posel.
Posel někoho,
jehož život už nezáří
Sama mezi ostatnimi
Opět jsem sama,
sama mezi ostatními
zanechaná
v bouři mého srdce.
Vlčí muž
Oheň praská, vrhá stíny
po stěnách a po jeskyni
se kdosi tiše prochází.
Vočích má slzy, hluboký stín,
Slunce a měsíc
Tilion
Pluj vstříbrné své loďce dál,
můj bledý příteli.
Kdo jiný by na milost mě vzal,
Psychina
Do očí sype se mi sůl
na věži zvon zvolna odbíjí,
celá, tři čtvrtě, půl,
kol krku had se ovíjí.
Konečná
Konečná, vystupovat, má milá, hnědooká krásko.
No tak vyskoč, pospěš za mnou, lásko.
Vem si ještě, ještě, ještě víc,
neva že vkapse nemáš nic,
Hvězdičce
Hvězdičko blikající,
světe ztracený,
jsi jako já.
Osamělá.
Miluji
Miluji déšť, ty kapky šedé,
tak hebké jsou když smáčí zem.
Miluji ho, když chladnou vodu,
přináší znebe ke mně sem.
K obzoru
Po cestě sama se ubírám
a o hůl dubovou ztěžka se opírám.
Ne nejsem stará, jen únava
co na mě lehla, mě namáhá.
Moře je věčné
Moře je věčné
Vystoupila zmoře. Bylo prý větrno a veliké bouřkové mraky se honily po obloze ten den, avšak mnoho lidí se scházelo venku. Byl slunovrat. Lidé zvesnice se sešli na slavnost.
Děvčátko a ptáček
Vmrazivé náruči zimy,
vzávějích sněhu bílého,
choulí se malé děvčátko
a svírá ptáčka zmrzlého.
Hrob
Blízko prašné cesty,
pod uschlými keříky
a vrstvou loňského jehličí
byl hrob.
Kapka rosy
Srdce moje sevřelo se,
když spatřilo vtrávě, vrose,
odraz nebe blankytného.
Tak zvednu kapku zhnědé země,