Poklona ženám ve mně

Věnováno všem ženám, které jsem ještě nepotkal. Snad je někdy potkám...

Tak si tak sedím a civím. Pozorovatel by řekl, že civím před sebe, ale já moc dobře vím, že před sebe necivím. Dívám se totiž do sebe a nacházím v sobě srdce všech dívek a žen, které prošly mým životem, nebo spíše srdcem. Domnívám se totiž, že život se žije v srdci nebo lépe - srdcem. Zkouším v nich tedy listovat a jde mi to celkem snadno. Za tu dobu, co je v sobě mám nějak sploštěla…, a tak je to s nimi jako s knihou. Pár stránek je trochu potrhaných, no jo, asi to nedopadlo nejlépe. Jiné jsou zase úplně čisté a chvilku mi trvá než si vzpomenu proč. To jsem asi ještě chodil do školky. Další, koukám, je nějaká ušmudlaná nebo přesněji samý flek, či velké kapky? No teď už je to vlastně jedno, ale tenkrát nebylo. Vypadá to, že v tom byl jen ehm…, no však dobře víte, co myslím. A tak rozradostněn volám: „Jen se nebojte dívky a ženy co jste ve mně. Jste tam, jste tam opravdu všechny. A taky na vás občas vzpomínám a myslím, i když na každou trochu jinak…“

---