Píseň slunci

Usínej s nemocí, v horečkách, vyplakej svou duši Bohu, tvá sebelítost se upíná ke mně, že nemohu spatřit přes tvůj nářek Boha, plakal jsem, zlomený v kolenou, více než jedenkrát, ale řeky tečou dál. Ztratíš-li se ve mě, již nebudu se ptát kdo mě chce? kdo mě potřebuje? Buď má, buď se mnou, pohledy tvého odcházejícího světla se snažím vdechnout zpět, jsem blázen, ale jen díky tobě, cítím bolest a nevím proč? Když jsem tu s tebou ocelový déšť skutečnosti mi vráží ingoty do duše a roztavuje srdce. Cítíme bolest a já již nevím, kudy jít, cesta je tak široká, že připomíná konec. Podívej se nad sebe, podívej se na Slunce, tahle píseň je pro něj. Nech mne nahlédnout, otrávená duše v agonii, když sebelítost mne tak posiluje a já se vlastně zabíjím. Neboj se... Můj oheň je silný pro nás oba.

---