Ostrov

Ostrov bělostně zářící pluje po hladině moře, navždy, sám uprostřed neoblomných vln, stvořen ze skal, písku a lávy, bez jediného listu zapomenutého stromu. Malý, kapka v divočině modrých odstínů moře, posledním zbytkem všech zhroucených rájů, a v jeho osamění žije poslední člověk. Díky boží vůli nesmí ostrov nikdy opustit, zůstává mu v rukou každý den stále stejná část života, jeho trest je věčný, pečovat o světlo věčnosti. Zářící dům vysoký a briliantově bílý, který stojí na konci světa chráněn před námořníky skálou, kterou v mořích nenajdou. Nic nepřichází, nic neodchází, jen jas modrého moře, které šplouchá o skály, to je celý starcův pohled na věčnost. Jednou na jižní skále ostrova našel unaveného ptáka. Byl vyslán Bohem, poselství od Boha, který mu ukradl život. Každý rok chodíval se na něj dívat, stvoření nade všemi, ne jako zvíře, jako vzpomínka na ženu, kterou miloval. Slušivá noc pod hvězdami, pod kterými leží a pozoruje cestu svých očí k Měsíci, kdy Slunce umřelo pod horizontem. Čas běží znovu a znovu, světlo Orionu plní jeho oči slzami, jakmile na něj hledí s otevřenou náručí se vzpomínkou ne její hlas. Jeden den utíká (po obloze) druhý se vláčí (bahnem) šílenství, horko a slunce, ryje prsty do písku. Bílé stěny domů, listy zelených stromů, děti, co běhají a hrají hry "Můj Domov" pláče a šeptá. S očima podlitými, rudými a plnými slz vbíhá do lůna vln, do moře hlubokého jako jeho modř. Voda omývá jeho tělo a vrhá jej zpět na písek věčnosti. Takový je život na ostrově věčnosti, jeden den utíká po obloze, druhý se vláčí bahnem a některé dny.... Naděje.

---