Dcera své matky

Miluju palmy od té doby, co jsem byla v Itálii. Bylo to se třídou a od krásného opáleného Itala jsem tam dostala svoji první pusu. Druhou v Bulharsku a třetí na Silvestra, ale tu si vlastně moc nepamatuju. Na sedmnáct let to je málo, říkáte si. Prozradím vám proč - každý z těch kluků musel mít čas nejmíň tři hodiny, a to aby mě přemluvil. Strašně mě baví je pozorovat, co si ještě dalšího vymyslí. A potom možná přijde odměna...Nevážu se. Alespoň zatím ne.

Doma máme taky jednu palmu - alespoň teda jako palma vypadá. Je to jeden z těch neřádů, které za dva měsíce zamoří celou zahradu svými výhonky. Ale já jsem naše přemluvila, ať ji ještě alespoň jeden rok nechají. Občas si s ní povídám, poslouchá pozorně a nespustí ze mě oči. Její oči jsem si představila místo dvou suků, které jí trčí v místě, kde začínají růst větve. Stojí v koutu zahrady, za jabloňemi a švestkami, tam, kde na mě není z altánu vidět. Naši jsou na zahradě a v altánu snad celý rok a mamka nikdy nevynechá příležitost pochlubit se, kolik toho zase udělala a jak je pilná. Já se na stromy dívám a lezu po nich, když někdy naši chtějí, taky pomůžu. To hlavně v jahodách. Tam mě ale moc nepuštějí, protože po mé práci je hned i sklizeno. Červená pusa pak na mě všechno prozradí.

Dneska svítilo slunce a bylo cítit jaro. Miluju to období, kdy jsou na cestách ještě ostrůvky sněhu, ale jde cítit jaro. Pak mezi sněhem vidím rozkvetlé stromy a včelky. Co na tom, že tam nejsou.

Jsi slabá! Jsi ještě slabší, než jsem bývala já a než kdy vůbec ještě budu. Proto máš neustálou potřebu pořád si dokazovat. jak silná jsi osobnost, proto máš potřebu mě rozbrečet, ať už to stojí cokoliv! Mé názory sofisticky obracíš proti mě, až mám nakonec pocit, že ta špatná jsem já... Proto se nedokážu bránit, proto mě trápili, proto jsem se trápila... Nenávidím tě! NENÁVIDÍM!

Je večer. Pohladím psa na dobrou noc a ještě chvíli s ním zůstanu. Připadá mi komické, jak se snaží zůstat vzhůru a přitom se vsedě kymácí ze strany na stranu. Zaspí. A potom, když už začne přepadat vlevo, trhnutím se probudí. Směju se mu a jemu se to nelíbí. Vyčítavě se na mě podívá. Omluvím se a zaspívám mu jeho oblíbenou písničku. Zhasnu a ze tmy na mě zeleně zasvítí jeho oči. Rozpačitě ho oslovím, najednou si vůbec nejsem jistá, jestli to je to roztomilé štěně, nebo krvelačný vlkodlak. Uslyším ospalé odfrknutí a uklidním se. Potom jdu nahoru.

"Čaau" pozdravím naše v obýváku a svalím se k televizi. Dívají se na Zlatíčka. Přes mamčino tvrzení, že jako pravá intelektuálka má nejraději ČT 2, mám dojem, že se na ni dívá jen proto, aby tvrzení oprávnila. Vzpomenu si na mikinu oslintanou od psa. Namáhavě se zvednu (babičko) a jdu ji pověsit ke dveřím. Za mnou se ozve zašplouchání ze želvária a já tam jdu strčit prst. Bavím se tím, že mě nikdy nestihnou kousnout - vždycky prst včas vytáhnu. "Čau" řeknu znova. Je to můj zvyk, pozdravit vždycky, když vejdu do místnosti. Posadím se na konec gauče, kde leží mamka. Taťka sedí pod gaučem na zemi, kde mu to vyhovuje nejvíc. Špatně vidím, měla bych si zajít pro brýle. Ale když si představím tu cestu, kterou bych musela znova absolvovat, přejde mě chuť a ostřím do obrazovky dál.Taťka začne mluvit o práci a mamka o zahradě. Od té doby, co se vrátila z Ameriky, je nezaměstnaná. A tak nesnáší příležitostné taťkovy kecy o tom, že nás musí živit. Taky to nesnáším. Živí nás teda taťka se svou rentou ze šachty a platu hlídače v továrně. Šel tam pracovat kvůli leasingu na auto a kvůli hádkám, které vznikaly z ponorkové nemoci. A tak se teď mamka hádá se mnou.

A hádá se ráda. Dokonce víc než dobré argumenty vztahující se k tématu miluje podpásovky a několik let staré vyřešené věci, které může kdykoliv použít. A když je úplně v koncích, je ze mě sobecká nevděčnice a z maminky trpitelka, která se vždycky rozpláče. Tohle nenávidím. Nenávidím taky, když mi kupuje drobné maličkosti z lásky, co vždycky potěší a za týden mi vyčte, že si jich nevážím. Není to pravda. Projevů lásky si budu vážit vždycky. Nevážím si ale mamky. Někdy na tohle téma v našich nekonečných diskuzích narazíme. (Vůbec si mě nevážíš mluvíš se mnou jako bych byla tvoje onuce ale já jsem tvoje matka to si pamatuj) Já ale mamku miluju, a tak jí nikdy neřeknu to, co jsem tady teď napsala. Zabila bych ji tím.

Ona mě zabíjí každý den. A každý den se na ni přesto těším. Pak otevřu dveře, možná ještě sním oběd, umyju nádobí, a...Zase řekne něco, nad čím sevřu oči do malinkých škvírek a myslím si...Nenávidím tě. NENÁVIDÍM TĚ!

***

Včera jsme měli jednu ze svých pětihodinových diskuzí na známé téma. Dnes mi je jasné, že v sobotu za Martinem nepojedu. Večer tak rozhodla mamka, když jsme se bavily o tom, v kolik hodin v pondělí přijedu zpátky. Řekla: "A ptala jsi se mě vůbec, jestli tam můžeš jet? Abych řekla pravdu, tak s tím nesouhlasím." Měla jsem na to být připravená, ale nebyla jsem. Jen jsem na ni vyděšeně zírala a potom, ostentativně, jsem začala psát esemesku. Napsala jsem "Ahoj". Když se mě zeptala, co to píšu, odpověděla jsem, že zprávu o zrušení mého výletu vrtošivou maminkou. Řkle, že bychom si snad o tom měly promluvit. Připadalo mi, jakoby se snažila falešně zalíbit někomu, koho ani neznala. Když mě taťka slyšel brečet v koupelně, seřval nás obě, že mu nikdy nic neřekneme a předložíme mu až výsledek. Uvědomila jsem si, že to je pravda.

Sezení v obývačce. Taťka hrdinně zadržuje pláč a vyčítá nám, že mu nikdy nic neoznámíme předem. Na argument, proč se sám nezeptá, řekl, že se nám do toho nechce míchat. Tedy - když mu nic nepovíme, on se nás natruc nebude ptát. Mamka potom divadelním tónem poznamenala: "Je mi z tebe na blití." a odešla si zakouřit. Dneska nejdu do školy, protože nemůžu otevřít oči.

Ráno se o mě mamka stará a vaří mi čaj a stele mi. Nemůžu se na ni zlobit. To je ten důvod, proč bych neodešla z domu, i kdyby mi už bylo osmnáct. Bylo by mi jí líto. Bylo by mi líto i sebe. Sebelítost je příšerná věc - otupuje myšlení, maže objektivní názor a nechává člověka utápět se ve svých problémech. Nesnáším ten pocit - litovat se a být litována. To mi na mamce vadilo taky. Tenkrát (sto let ale jen dva měsíce) to bylo příšerné. Z mého problému se stal mamčin problém. Z mých záležitostí byly mamčiny záležitosti - stejně, jako tomu bylo vždycky. Až teď, na prahu dospělosti, mi to začalo vadit. Zase odbíhám od tématu - to jsem celá já. Tedy - trápila jsem se. Nemám ráda to slovo, nenávidím ho, ale na městském úřadě je tenhle případ stejně takhle registrovaný, takže ŠIKANA. Byla to šikana. Mamka ŠIKANU miluje, protože to zní strašidelně. Kvůli šikaně lidi skáčou z mostu, končí v blázincůch a vraždí. Ne, že by něco z toho byl můj případ, ale k druhé možnosti jsem měla blíž, než k ostatním. Prozradila jsem to po půl roce. Říkala jsem si - napotřetí to už zvládnu sama. Dnes vím, že jsem už na začátku, jako konečně sebevědomá a atraktivní dívka s vlastním názorem proti nim neměla šanci. Dnes vím, že jsem na to šla špatně. Dne svím, že to nebyla moje vina. Mamka se do toho "obula", protože má "držku". Před komisí se zapletla do výčtu svých životních zkušeností a nestihla říct, že mě právě proto obdivuje. Byla totiž jemně přerušena paní zástupkyní, která čekala na svou příležitost. Všichni se tvářili shovívavě, potom vyčítavě a potom bolestně. (Ty sis myslela že to zvládneš a nezvládla co - ta děvčata jsou hm výbojná - proč jsi nám to proboha neřekla dřív mohlo to být dávno vyřešeno proč proč proč)

Proč? Byla jsem silná. Myslela jsem si, že jsem silná a byla jsem. Potom přišel zlom. Stala se ze mě troska, která se bála chodit do školy, bála se říkat vlastní názor, bála se odpovědět na otázku učitele. Bála jsem se! Ne jich (slečny agresorky haha), ale třídy. Budou si myslet, že jsem slabá, že si své problémy nedokážu řešit sama ani ve dvanácti, ani v šestnácti, sedmnácti...(běž si za maminkou ať zase zavolá televizi slyšíte budeme v televizi)

Ve dvanácti jsem byla malé děcko já i slečna agresorka. V šestnácti si mě vyhlídl jeden skin a znechutil sám sebe snad všem ze třídy. Všem, až na své "věrné následovnice", které poctivě dokončily to, co on započal. Tupec Milan se do mě začal navážet krátce po tom, co skoro zničil kluka z naší třídy. Ten to vydržel snášet rok a půl, až se nakonec sesypal. A mamka (já sice už nepracuju jako novinářka ale v srdci vždycky novinářkou zůstanu) zavolala do školy televizi. Ten den mi kamarádka sebrala tašku a schovala ji za sloup na chodbě. Z legrace jsem ji plácla. Druhý den jsem byla na Polaru, když vysílali nafouklou reportáž o šikaně na naší škole. Totálně se tam znemožnil jak třídní, tak ředitel. Mamka mi přísahala, že ona do televize nezavolala. Za týden mi řekla pravdu.

Po školní radě jsme šli na policii, na městský úřad, zase na policii, a zase domů. Bylo mi špatně. Strašně špatně ze sebe, ze školy, ze spolužáků i z agresorek. Ty si přeprogramovaly tvář na kajícnický výraz a každý jim to uvěřil. Já ne, natolik jsem je znala - a nemýlila jsem se. Druhý den přišly suverénně jako vždycky. Jediné, co mě drželo nad vodou, byla víra, že se vevnitř užírají snad ještě víc, než já.

***

"Víš, Marti, napadlo mě, jak jsi měla ve škole tu šikanu... Uvažovala jsem, nebylo to třeba kvůli tomu, že by tě snad nějak utlačovala moje silná osobnost?" zeptala se mamka nevinně. Vybuchla ve mě menší Krakatoa. (Doprdele s tvojí silnou osobností doprdele s tebou) "No, hm, mami... Ne." Ne, ne tvoje silná osobnost, ale tvoje majetnická osobnost, tvůj trpitelský komplex, nebo jak se tomu kurva říká! Tvoje ochranitelství, tvoje vztahovačnost, tvůj pocit, že se mnou musíš pořád soupeřit, tvoje podlé výpady...

Taky ještě tvoje láska, tvoje umění si mě připoutat...můj pocit méněcennosti, moje láska, můj dojem, že musím být ve všem ta nejlepší, dojem, že zklamu (to si jako necháš srát na hlavu proč se nebráníš - proč mu jednu nestřelíš na co děláš to karate aby ti každý debil sral na hl...stop.), že NEBUDU ta nejlepší, že nic neumím, k ničemu nejsem...Ale já něco umím, k něčemu jsem, protože to jsou mé pocity, mé myšlenky a můj názor, protože myslím, žiju a jsem sama za sebe, protože za tři hodiny a padesát minut budu dospělá. Protože za tři hodiny a padesát minut už nebudu DCERA SVÉ MATKY.