Ptáček

Jeden by neuvěřil, co se druhému může přihodit, ještě k tomu v práci...

Sedím si takhle v práci a je asi kolem 3. hodiny ranní. Protože je venku celkem teplo, mám v kanceláři otevřená okna dokořán. A najednou z ničeho nic, vletí dovnitř takový malý ptáček. Nevyznám se v nich tak ani nevím, co to bylo za ptáčka. Zřejmě ho muselo nalákat světlo v oknech a nebo byl zmatený. Nevím. Prostě tam vletěl a byl tam. Se mnou. Jen On a já. A abych nezapomněl, bylo tam taky několik můr. O těch jsem věděl, že přiletěly za světlem. Ten chudáček byl tak zmatený, že začal poletovat po místnosti sem a tam a na jejím konci vždy naboural do zdi. Zkoušel jsem ho lapit a vysvobodit ho z toho podivného zajetí, ale vždycky se lekl a snažil se mi uletět. Po chvilce snažení byl chudák tak unavený a otřesený z nárazů do zdí, že už mu nezbylo nic jiného než překonat strach z mé blízké přítomnosti. Po několika mých marných pokusech podstrčit pod něho tužku, na kterou by si mohl vlézt, opět načerpal nepatrně sil a snažil se mi uletět. Výsledek byl ale vždy stejný. Prudký náraz do zdi. Ani nedokážu popsat, jak mi ho bylo líto. Když opět ztratil veškeré síly a polomrtvý se děsil té obludy – totiž mě, tak si totiž myslím, že jsem na něj působil – napadl mě jiný způsob, jak mu pomoci. Vzal jsem desky plné papírů a opatrně jsem je pod něho podstrčil. Protože pokorně udělal dva malé krůčky, bylo mi jasné, že veškerý boj se mnou vzdal. Moc mě mrzelo, že nechápal, že mu chci pomoci. Vzpomněl jsem si, že nám příroda nevěří. Ošklivý to pocit. Ale vzhledem k tomu jak se k ní chováme se není ani čemu divit. Velice opatrně jsem tedy desky zvedl a vystrčil je i s ním z okna na parapet, aby na něj mohl slézt. Jak se ale bál, nebyl schopen sebemenšího pohybu. Musel jsem desky mírně naklonit, aby z nich doslova sjel jako na lyžích. Ještě chvilku jsem ho pozoroval a vůbec se mi nelíbil. Zobáček měl chudák od krve. Začal se tak zvláštně jakoby protahovat a po každém tom protažení a následném otřepání se nebezpečně přiblížil kraji parapetu. Když byl až na jeho samé hraně, řekl jsem si, že se zatřepe ještě jednou a spadne dolů a bude po něm. Naštěstí jsem se ale spletl. Když už se jeho pád zdál nevyhnutelným, pevně se zachytil kraje parapetu a v tom do mě vjela vlna uklidnění. Začal bojovat, napadlo mě a hned mi bylo lépe. Jak bylo v tu chvíli jemu netuším. Řekl jsem si, že ho dál nebudu rušit svýma zvědavě napjatýma očima a opatrně jsem zavřel okno a odkráčel si sednout ke stolu. Přibližně po dvaceti minutách jsem uslyšel takové podivné pípání. Hned jsem si na něho vzpomněl a šel se opatrně podívat k oknu. Protože byla stažená žaluzie, přišlo mi lepší jí nevytahovat - dělá to trochu rachot a tak jsem si řekl, že bude lepší pomalé a nerachotící otevření okna samotného. Jak nejpomaleji to jen šlo jsem ho tedy otevřel a co nevidím. Ptáček tam stál v plné síle, podíval se na mě a odletěl. Měl jsem obrovskou radost, že přežil těch několik nepříjemných nárazů do zdí. Spokojeně jsem si tedy šel zase sednout ke svému stolu. A pointa? Po několika minutách mi to došlo. Lidi, vždyť on mi tím pípáním chtěl přivolat a sdělit mi, že je v pořádku a že moc děkuje!!!!!! On mi poděkoval za to, co jsem pro něho udělal!!! Ano, toto jsou přesně události, které mě naplňují štěstím a dávají mi sílu a radost k životu. Jsem šťasten a on to určitě ví. Miluju takovej život… Pojďme se všichni takhle chovat k sobě, bude nám líp. Snad…, věřím tomu….

---