Ženská za volantem

"Když nic neřeknu slečno, pojedeme rovně."

Tuto větu,kterou použil můj komisař na závěrečných zkouškách v autoškole, si vybavím snad už kdykoliv.

Tááák, srovnat si zrcátka, upravit sedadlo, připoutat se, nastartovat, odstranit ruční brzdu (občas jsem se divila,co mi to svítí na palubní desce, když to auto nechce jet), hezky se usmát na komisaře do zpětného zrcátka a vycouvat z řady stojících vozidel.Ejhle, usmála jsem sice asi hezky, ale vzhledem k tomu, že auto místo předpokládaného směru vzad, vyrazilo vpřed, úsměv mi na rtech rychle ztuhl.Hned mě napadlo, že asi můžu zase vystoupit, protože takový začátek jízdy mi jistě nemůže projít.Ale pozor, on prošel.Když se mi podařilo vycouvat (tentokrát jsem tam tu zpátečku dala!), krásně jsem se rozjela jenom proto, abych zhruba po třiceti metrech  musela stavět u přechodu.Když jsem sledovala starého pána, jak se plíží přes silnici a s velice škodolibým výrazem na mě do auta pohlíží, měla jsem jisté cukání v pravé noze.Myšlenka:ty dědku jeden, já ti z toho přechodu pomůžu, nestačila naštěstí dojít do stadia, kdy bych jí vykonala.Pán s posledním úšklebkem vlezl na chodník a jelo se dál.Směr zněl:krematorium. No hurá, když se začínám vzpamatovávat ze šoku při začátku jízdy,je tu další překážka.Krematorium,krásný dům ve viktoriánském stylu, který bohužel mé oči přitahuje víc než silnice. Ani nyní tomu nebylo jinak. A jak jsem tak mrkala na "kremáč", najela jsem do obrovské díry. Komisař vzadu jen nadskočil a já uslyšela dutý náraz, jak se praštil o střechu do hlavy..No, nic vtipného to sice nebylo, ale ono to tak zadunělo, že jsem se začala smát.A rádoby vtipně jsem prohodila, že se mi zdálo, že je nějak unaven,takže jsem ho chtěla trochu probrat.Jak je určitě jasné, moc vtipné mu to nepřipadalo.Takže jsem se ještě měla na co těšit.Za mnou bylo teprve pět minut jízdy z celkových třiceti a já už dělám největší koniny.

Pomalu jsem jela,ručička na tachometru občas i překročila čtyřicítku(páni,já jedu) a blížila jsem se k jedné malé křižovatce.V tu chvíli jsem začala přemýšlet:když nic neříká,mám jet asi rovně.A protože jsem poslušná holka, opravdu jsem rovně jela. Ve chvíli, v níž jsem se blížila ke kulaté červenobílé značce se u mě asi projevila schizofrenie.Jedna Hanka chtěla zabrzdit, druhá ne.Jedna Hanka si říkala,že ta značka bude asi zákaz vjezdu, ale druhá odporovala.První měla bohužel pravdu.Brzda mi zmizela pod nohama,zabrzdit za mě musel instruktor.Tím jsem dojezdila. Musela jsem ale ještě dojet zpátky do autoškoly.S apatickým výrazem jsem si to šinula zpátky a když komisař řekl, ať někde u chodníku zaparkuju, snažila jsem se mu vyhovět  a vyrazila k chodníku. Nějak jsem neodhadla vzdálenost auta a obrubníku a najela jsem přímo na něj tak, že odpadla poklice.Očekávaná věta:"Bohužel slečno, přijďte příště" přišla vzápětí. Když jsem sklesle vylézala z auta, zaslechla jsem ještě instruktorovu poznámku:"No, pokud to auto po ní ještě vydrží, klidně přijďte."