Bez inspirace

Ten otravný tikot už mi pěkně češe nervy..

            Zažili jste někdy ten pocit absolutního zmatení, kdy mlčky sedíte nad netknutým papírem a civíte do prázdna zcela vyvedeni z míry, asi tak jako dítě před výlohou cukrárny? Nevíte, nad čím dumáte. Vlastně si ani nejste jisti, jestli vůbec přemýšlíte. Jen se vás jímá takový vlezlý dojem, že byste měli NĚCO udělat..

            Snad mi rozumíte, možná nemáte ponětí, o čem se tu rozepisuji, ale má-li to být má úvaha, pak se tedy já sama nořím do hlubin vlastní mysli, abych nalezla vysvětlení, které vám třeba ve finále nemusí vůbec nic říct. Upřímně, nevyrve mi žíly, pokud se tak stane. Je to přece jen MOJE úvaha..

            Tik sem, tik tam.. že do toho neustálého běhu mají hodiny vůbec chuť..

Skvělé, tak si právě začínám motat tužku do vlasů. Ještě aby to dopadlo jako nedávno, kdy jsem si musela elegantně vpletenou psací potřebu ustřihnout i s celým pramenem..

Ajé, bude pršet.. Tak to vidíte, myšlenky utíkají různými směry, samozřejmě úplně odlišnými, než jakými bych si přála.

Až přejdu do fáze „sebe-zamyšlení“, zastřelte mě!

Někdy se mi zdá, že jsem prostě vykolejená. Jako by nevědomé tělíčko někdo vyšoupl z vlaku běžného života a jemu hodnou chvíli trvalo, než si domyslí, že by pravděpodobně mělo nasadit tempo a sprintovat za ním.

Konec dřeva v ústech, úžasné..

V tomhle momentu si začnu vybavovat, na co jsem pravděpodobně zapomněla, nebo naopak na co bych měla zapomenout. Ať pátrám, jak pátrám, NIKDE nic. Myslím, že to je jediná věc, v níž si mohu gratulovat. Dokážu ztratit paměť lusknutím zraněného srdíčka. Tolik zrádců, tolik bolesti, všechno je v mlze kdesi za mnou. Slunečním svitem jsou orámovány jen některé postavy nedaleko. Vlastně bych měla být šťastná, ale tak nějak nevím, co to slovo obnáší. No a přiznejme si, kdo ví? Definujte štěstí! Subjektivní pocit optimisty před tím, než přijde na to, že je vlastně pesimistou. Dojem radostného proplouvání životem, než vám zase někdo ukázkově podrazí nohy. To už jsme viděli. Rozhodně - mluvit o štěstí je jako pět žalmy na matematiku. I když, přiznám se, znám pár šílenců, kteří by toho byli schopni.

Výborně, prsty už si dupou do rytmu španělského pochodu..

Co že jsem to vlastně chtěla udělat? Jistě, vyhodit pár starých fotek, vymazat několik souborů, napsat nějaký ten řádek.. napsat.. jak tak koukám, pořád můj technicky bělený papír nekřižuje absolutně NIC..

  Právě si začínám masírovat čelo. To je tedy vrchol, dámy a pánové! V tuto chvíli se na sebe začínám neskrytě zlobit!!!

Proč nejsem, krucinál, schopná napsat ani slovíčko? Protože neprožívám žádnou dramatickou krizi jako vždycky? Či protože mě momentálně nikdo nepodráží?

Nebo že bych.. nedej bože.. byla BEZ INSPIRACE..??