Zlatá deska

        ?Kde je táta?? zaškemral asi pětiletý chlapeček. ?Mamí!?

         Žena zavřela dveře lednice, do které uložila jídlo pro pracujícího manžela a vyšla před dům, kde trucovitě pokřikoval její syn. ?Vájo, táta má práci.?

         ?Nemá,? rozkřikl se chlapec, ?viděl jsem ho jít ke kolotočům.? Vája ukazoval směrem za město. ?Má si hrát se mnou, ale teď si hraje s cizími.?

         Žena si jen povzdychla. Poklekla za zády smutného dítěte, objala ho kolem krku a dala mu pusu na tvář. Kdesi za kopcem rachotila muzika kolotočářů, návštěvníci ujídali cukrové vaty a perníková srdce. V párech hleděli k napřaženému obzoru, kde se slunce ukládalo ke spánku. Matka trpělivě konejšila zklamaného syna a sama s obavou svírající žalostné srdce očekávala návrat svého miláčka. Avšak za necelých deset minut odeslaná zpráva jí řekne, že se na noc domu nevrátí, že je mu to líto, ale tentokrát jde o velkou věc.

         Zcela obyčejný, průměrně vyhlížející muž v tričku a bundě čekal ve frontě na horskou dráhu. Samou nedočkavostí propotil jízdenku tak, že se mu téměř vpila do dlaně. Konečně se zapnul do popruhů a přiklopil před sebe ochrannou mříž. První vozík se dal do pohybu a za ním jako ocas dřevěného hada následovala celá řada klepajících se útulků pro duše. Tak malý si připadal, tak se bál. Bylo mu líto ženy a dítěte, kteří budou poprvé spát doma sami. Alespoň si myslel, že je mu to líto. Naneštěstí na rodinu nemohl v klidu ani pomyslet. Okolí parku se rozmazalo jako obraz na mokrém plátně a jemu se před očima znovu odehrávala dnešní bouřlivá diskuse o osudu lidí a země, možná celé rasy a celé Země a možná nějaké jiné země, která se jako poklad zavřený v truhlici utápí v propasti kosmu. Jeho dnešní trápení začalo docela nevinnou scénou. Jeden z dlouhého seznamu astronomů objevil nové těleso ve sluneční soustavě.

         ?Povaha tělesa je zatím neznámá. Patrně je složeno z těžkých kovů, ale více nevíme. Co známe zcela přesně je jeho dráha. Míří k Zemi,? přednášel svou zprávu uhlazený astronom.

         ?Dobrá. A je to tak důležitý objev, že bych o něm měl vědět i já?? ptal se tehdy naivně.

         ?Řeknu to přesněji,? pravil astronom s výrazem proroka. ?Míří na Zemi.?

         ?Jak je daleko??

         ?Prolétá kolem Marsu. Bude mu trvat několik měsíců, než dosáhne gravitačního pole Země.?

         Nařídil rutinní sledování s prioritou jedna. Za svého působení takových těles bylo asi dvanáct. O několik měsíců později vystřídal uhlazeného astronoma starší pán s knírem. V hlášení stála zajímavá věta: ?Bez vnějšího zásahu se těleso za dvaadvacet dní zřítí na Zemi.?

         ?Na první pohled je to špatná zpráva,? tvrdil astronom, který jenom těžko potlačoval veselí. ?Ale ujišťuji vás, že pravda je naprosto nečekaně příjemná.?

         Poslouchal zprvu zaujatě, později spíše zklamaně, protože čekal jako malé dítě, že dostane hračku a on zatím dostal hlavolam, který bude muset stejně vyřešit úplně sám.

         ?Těleso je veliké asi jako nejmenší družice, která nyní obíhá Zemi. Dalším společným rysem je jeho původ. Bylo vyrobeno uměle. Je to jednoduchý přístroj uzpůsobený k cestě vesmírem za jediným účelem ? přeprava nákladu.?

         ?Jaký náklad veze??

Astronom se ulekl. ?To nevíme. Ale dá se předpokládat, že nějaké poselství. Nikoho ani nenapadlo (to co mě napadlo teprve teď), že by to mohlo být nebezpečné.?

?Na nákladu konec konců nezáleží. Zachováme se podle předpisů. Víc možností stejně není.? Téměř okamžitě se většina špičkového zařízení pro sledování, shromažďování a zpracovávání informací o vesmírných tělesech na Zemi a na oběžné dráze zaměřila na detailní pozorování cizího tělesa. Několik významnějších satelitů muselo být přesunuto bez možnosti jejich zpětného zařazení do stálého provozu, ale to se dalo oželet.

Nakonec se s úspěchem zjistilo, že nebezpečí útoku nehrozí. Těleso ve svých útrobách neslo zlatou desku. Na řadu přišel další astronom.

?Měli bychom to zničit,? vyhrkl bez ohlášení. Jeho šílený pohled svědčil o tom, že je nejlepší.

?O tom se s vámi nebudu bavit. Vaši zprávu si přečtu. Můžete jít.? V příští hodině svolal poradu několika významných osob, poslal pro něco k jídlu a začalo jednání jehož předmětem bylo rozhodování o zákroku na cizí těleso.

?Celý problém tkví v tom,? tvrdil šéf inženýrů, ?že nemáme a bohužel ani neumíme vyvinout techniku, kterou bychom těleso pohybující se takovou rychlostí zachytili.?

?To je k smíchu,? poznamenal prezident a všichni se zasmáli.

?Chceme-li těleso získat,? pokračoval inženýr, ?musíme spoléhat na jeho konstrukci a nechat ho dopadnout na Zemi.?

?Kam?? Zněla jednoduchá otázka.

?U nás to není. Dokonce by nedopadlo ani do žádné z hustě obydlených částí planety. Přesto by byly škody nevyčíslitelné. Stamiliony obětí, znečištění a?? muž který mluvil se rozhlédl po všech přítomných. ?Není vyloučeno, že by se při dobrých podmínkách nestalo to, co kdysi vymýtilo dinosaury.?

?Co to sakra znamená, dobré podmínky??

?Pane prezidente,? začal omluvně onen pán. ?Těžko se to vysvětluje, ale pravděpodobnost je padesát procent. Jde především o to, jak by se lidstvo zachovalo. V ideálním případě bychom se s pohromou vyrovnali, ale museli bychom spolupracovat. Všichni.?

?Jiná možnost?? Prezident na sobě nedal nic znát.

?Můžeme to zničit. Nebude nás to v podstatě nic stát. Zachráníme miliardu životů, ale??

?Ale přestřihneme jediný drát vedoucí k jiné živé planetě,? řekl konečně prezident, který se nyní řítil ohromnou rychlostí po nedokonalých kolejích horské dráhy a rozmýšlel, jak se zachovat. Bude stejný, jako předchozí prezidenti, kteří mysleli jen na svůj národ? Měl štěstí. Amerika byla na opačné straně dopadu a to byla velmi příznivá zpráva. Nejjednodušší řešení bývá také to nejlepší, tvrdí zlaté pravidlo. Nejjednodušší je těleso zničit a tvářit se, jako by se nic nestalo. Ale co on o tom vlastně ví? Třeba je to prosba o pomoc ohrožené planety, ohrožené civilizace. Vezme si na svědomí osud neznámé planety a jedné veliké civilizace, která byla schopna před tisíci lety poslat do vesmíru takové těleso, nebo nechá pomřít pětinu veškerého obyvatelstva své vlastní rasy? Koho má zachránit?

Skutečně se cítil jako zachránce. Jako Bůh, který rozhodne, kdo zemře a kdo přežije. Jeho pohled směřoval k nebi, které i při takové rychlosti zcela klidně odpočívalo na sítnici jeho oka. Kam se dostali s takovým náskokem? Jistě již cestují ke hvězdám. Určitě nás navštíví, pojedou se podívat po stopách zlaté desky, aby zkontrolovali, jak se zachovala jedna zlobivá civilizace, jak se zachoval jeden jediný muž, který ji držel minutu v rukách.

Rozhodl se. Sestoupil na zem, odpověděl na několik přátelských pozdravů a šel domů na večeři. Žena i syn Vájo byli překvapeni, ale nenadávali. Měli ho rádi.

Druhý den ráno podepsal rozsudek jedné velké civilizace. Cizí těleso bylo zničeno v odpoledních hodinách středoevropského času.

V blízkosti hvězdy pojmenované cizím jazykem prováděla průzkum mezihvězdná průzkumná loď neznámého jména a podivné, nepozemské konstrukce. Sluneční soustavě byla nejblíž, takže se o zničení Zlaté desky dozvěděla jako první. Netrvalo dlouho a zástupce jedné veliké civilizace obývající desítku planet rozhodl a vyslání vojenské flotily s cílem ochránit vlastní rasu. Zástupce dlouho přemýšlel pod neznámým stromem hledě na nebe zvláštní barvy a zvažoval rizika. Jedná se snad o nepřátelský akt? Potom by měl chránit sebe a svou rasu a zaútočit jako první. Jedná-li se o nedorozumění, měl by se zachoval velkoryse. Se západem neznámé hvězdy se do vzduchu rozptýlil zvláštní zápach žluté rostliny a on se rozhodl. Neriskoval. Zvolil nejjednodušší možnost. Podepsal rozsudek jedné malé civilizace a nechal zničit cizí těleso.