Chybíš mi

kupodivu to není momentální vyvřelina, ale báseň napsaná ve společnosti a v dobré náladě. Život je plný paradoxů...

Venku se zlatorudě stmívá,
já jsem tím sotva opojen;
s kalhoty někde u kolen,
na stole čtyři prázdná piva,
ve sklence chrastí sedativa
a ty furt nechceš,
nechceš ven.

Říct,
že mi chybíš,
bylo by příliš
tuctovým, hloupým,
stereotypním.
Říct,
že mi scházíš dál,
to bych to nevyhrál.
A tak tu mlčky
sedím, popíjím.

Kreslím na černočernou čtvrtku
šedivou tuší prázdnotu,
svou exkluzivní Golgotu,
na hlavě nesu másla hrudku;
který je větší ze dvou smutků,
tážu se chladných
robotů.

Říct,
že mi chybíš,
bylo by příliš
tuctovým, hloupým,
stereotypním.
Říct,
že mi scházíš dál,
to bych to nevyhrál.
A tak tu mlčky
sedím, popíjím.

Pustím si snímek s Tomem Hanksem,
ten, jak mu mažou vzpomínky;
každý tvůj kousek malinký
křičí: Jsi beznadějným hercem,
já přece dávno tady nejsem,
proč v duchu děláš
výjimky?

Říct,
že mi chybíš,
bylo by příliš
tuctovým, hloupým,
stereotypním.
Říct,
že mi scházíš dál,
to bych to nevyhrál.
A tak tu mlčky
sedím, popíjím.

Když Jarek Nohavica z desky
Ještě mi scházíš zazpívá,
šklebí se vůně plesnivá
plechovky nakládané tresky;
já zapomínám mluvit česky
a moje múza
zahnívá.

Říct,
že mi chybíš,
bylo by příliš
tuctovým, hloupým,
stereotypním.
Říct,
že mi scházíš dál,
to bych to nevyhrál.
A tak tu mlčky
sedím, popíjím...

---