Část VI. - Dopisy

Hrad jí už zmizel z očí, když se odhodlala poprvé ohlédnout. Trochu ji to zamrzelo, ale nezastavila se. Fernb jí na cestu věnoval tolik věcí, až myslela, že omdlí. Plášť, rukavice, veškeré oblečení měla v černé? ale hlavně dostala masku. Bylo to podivné. Držena jen v rukou se černala jak duše ďáblova, ale když si ji Daniela nasadila, obličej se jí pod pohlazením sametu zcela proměnil. Dostala novou tvář?

Cesty se zdály o tolik jednodušší, když se nemusela skrývat před každým pohledem! Přesto se však na hlavních cestách neobjevovala častěji, než bylo nezbytně nutné.

V tom čase se však Daniela ztratila všem očím, kromě těch, kterým pomáhala a ti na její existenci zpočátku zapomínali. Proto jediný způsob, jak Vám můžeme podat zprávu o jejích cestách, je uvést zde osudné dopisy, jež posílala svému příteli?

?Je to nedávno, snad pár týdnů ? čas mi splývá, co jsem odešla z Vašeho hradu, ale přeci se mi už teď stýská? Přišla jsem na to, jak Vám odesílat dopisy pomocí kouzel. Trvalo mi dlouho, než jsem pergamen donutila alespoň o kousek se hnout z místa, ale teď mne již poslouchá na slovo a já mohu jen doufat, že svůj obsah v pořádku doručí.

Musím říct, že bylo opravdu těžké zvyknout si na svůj odraz ve vodě či skle. V lese, kterým jsem procházela před několika dny, jsem objevila malou studánku. Ten šok, když jsem zahlédla svůj tolik změněný obličej?! Zůstala jsem tam celý den a zvykala si na vlastní vzezření. Jsem Vám však neskutečně vděčná za tu tvář s vystouplými lícními kostmi a černýma neproniknutelnýma očima. Nikdo mne nemůže poznat, tedy alespoň do té doby, do kdy se budu vyhýbat jiným čarodějům. Občas se mi stane, že pod maskou zahlédnu svůj vlastní obličej, jako by obraz poblikával, myslím ale, že obyčejní lidé něco takového nepostřehnou? Alespoň tedy doufám.

Prozatím jsem nenarazila na žádnou vesnici, kde by měli problémy se stvůrami a tak nadále žiji ze sekání dříví a jiných prací. (Občas někde vypomůžu kouzlem, ale ani nemoci zde nikoho nesužují, jsem tomu spíš ráda.) Lidé na mne zapomínají jen co odejdu, což mi vyhovuje. Myslíte, že byste si našel čas a odepsal mi? Je tak těžké po celém roce mezi lidmi zůstávat pořád sama? Stane se, že někdy nepromluvím několik dní?

S úctou Vaše Daniela.?

?Mám za sebou svoji první příšeru. Nepřipadám si nijak dobře. Obávám se, že to nebude práce pro mne. Nebojím se jich, ale nesmírně jich lituji. Možná je to jenom tím, že to byla gerdunka ? ta bažinná potvora lákala místní do svých doupat a tam si je zavírala. Tak moc se mi ji nechtělo zabít? Však je to jen býložravec! Jenže místní z ní měli hrozný strach a to zavírání jí nijak na pověsti nepřidalo. Myslím, že si neuvědomila, že to lidem vadilo. Nespíš se cítila osamocená? Musím na to přestat myslet. Minulou noc se mi o ní zdálo, probudila jsem se celá zpocená. Je to tak u každého nového zaklínače, nebo jsem jen rozmazlený výrostek? Trápí mne to. Prozatím jsem od Vás nedostala žádnou zprávu, doufám jen, že můj dopis došel. Prosím, dejte mi vědět, pokud mi nechcete odepsat, ať zbytečně nečekám a neničím svou mysl myšlenkami na pozdrav od Vás. Asi jsem přecitlivělá?

Vaše Daniela.?

?Dostala jsem se do jednoho většího města. Utratila jsem tu většinu své odměny. Měla jsem pocit, že jsem mezi davem zahlédla Jerdána. Byl to hrozný šok. Utekla jsem do jedné z postranních uliček a pak si to vyčítala. Podivného pocitu jsem se však nezbavila. Uklidnila jsem se alespoň částečně až po návštěvě jedné kadeřnice nebo jak si to říkala? Myslím, že poznat mne by dalo zabrat i Vám. Mé vlasy jsou teď nepřehlédnutelné, ale dokonale odvádí pozornost od všeho ostatního. Málokoho totiž nezarazí rudá hříva dlouhých vlasů? Jsem teď zrzka, co na to říkáte? Pořád od Vás nemám ani zprávu. Musím se nad tím neustále zamýšlet. Napadlo mne, že mne Vaše kouzlo nemůže kvůli zakletí najít. Nejspíš se tím začnu utěšovat, ale na zprávu od Vás čekat nepřestanu.

Stále Vaše Daniela.?

?Děkuji! Ani nevíte, jak mne potěšilo, když mi jednoho rána na rameni přistál Váš holub. Dopis od Vás mám stále schovaný. Jsem ráda, že jste našel způsob, jak se se mnou spojit, když všechny další pokusy s magickým spojením zklamaly. Využila jsem jeho příletu a svůj dopis Vám po něm obratem posílám. V nejbližší vesnici jsem pro něj sehnala nějaké zrní. Měla jsem štěstí, že jsem sem dorazila. Potvora, se kterou jsem se utkala zde, nebyla ani v nejmenším politováníhodná. Ghúl není nic, co by si nezasloužilo trochu nápravy mravů. Smrt mi však vadí. Jenže nezabít ho já, vesničané by ho umučili a to není nic lákavého. Umějí být odporně krutí. Vydělané peníze jsem utratila za jídlo a ostatek ( kromě malé rezervy ) jsem darovala jednomu sirotkovi. Chtěl se ke mně připojit. Bylo nesmírně těžké odmítnout ho, když se na mne díval těmi velkými a uhlově černými kukadly tolik podobnými mým nynějším? Musela jsem však. Nemohla bych ho uživit a v jeho společnosti bych si již nemohla ani občas sundat masku. Poradil mi však, kudy se vydat. Slyšel, že v blízké vesnici mají nejeden problém. Zítra se tedy vydám na cestu. Dnešní noc trávím v pokoji ve zdejším hostinci. Už jsem přemýšlela o tom, že si pořídím koně. Vypadá to uboze, když se jen tak táhnu krajem a v lidech to nevzbuzuje moc důvěry. Je již pozdě večer a světlo svíčky skomírá, proto se s Vámi loučím a těším se na další zprávu o všem, co se děje tam u Vás?

Vaše věrná Daniela.?

?Ten malý zmetek! Myslela jsem, že ho roztrhám, když několik dní po odeslání minulého dopisu vypadl z jednoho křoví poblíž mne. Nechápu, jak se dokázal udržet mého tempa a jakto, že jsem ho nezaslechla. Je teď tedy dalším, kdo zná tajemství mé zničené tváře. Právě kvůli tomu se prozradil, příliš se vyděsil... Jmenuje se Miki a jak jste si již jistě domyslel je to ten sirotek z předminulé vesnice. Je mu prý patnáct, ale já bych řekla, že v tomhle lže. Rozhodně však v ostatním pravdomluvný byl. V minulé vesnici jsem měla spoustu práce. Smečku vlkodlaků jsem povraždit odmítla, ale dokázala jsem se s nimi domluvit. Měla jsem štěstí, že nebyl úplněk. Rozhodně to byla těžší práce, než bojovat, protože vymyslet zabezpečení, jež by chránilo obyvatelstvo přes dny vlkodlačího šílenství, byl téměř nadlidský úkol. Nakonec jsme se však domluvili. Jediný, kdo nakonec tratil, jsem byla já. Žádná smrt ? žádná odměna. Tolik mi to však nevadí?

Miki se ukázal jako zručný mladík. Snažím se nenechat se jím nijak vydírat. Bohužel mne však dostal. Myslela jsem, že se ho brzy zbavím. Že mu najdu nějaké zaměstnání v nejbližším městě, ale prohlásil, že jestli ho opustím, bude mne pronásledovat a všude rozhlásí, jak vypadám doopravdy. Už jsem to jednou psala, ale je to pěkný zmetek! Chce naučit bojovat. Myslím, že se mu nejdřív pěkně pomstím? Po takové dřině, do jaké ho zapřáhnu, nebude chtít meč ani vidět!

Abych konečně přestala psát o něm? Váš dopis jsem připojila k tomu prvnímu a hlídám ho jako oko v hlavě ( před tím, o kom už nehodlám psát ). Jsem ráda, že se Vám můj nápad s koněm líbil. Bála jsem se, že mne obviníte z lenosti? Už jsem jednoho koupila. K té černé, která mne obklopuje se dokonale hodí. Hádejte, jak vypadá?

Je to dobrý kůň. Alespoň si to myslím ( a On taky ). Pojmenovala jsem ho Dark.

To je bohužel vše. Nic jiného se nestalo. Brzy se Vám znovu ozvu.

Vaše Daniela.

?Koukám, že se mé okolí nějak začíná rozrůstat. Do skupiny nám přibyl jeden osel ( to budou už dva?). Miki si ho pojmenoval Zmetek. Měla jsem co dělat, abych se nerozesmála. Dávám mu pěkně zabrat ( tomu, co se ke mně připojil první ). Myslím, že Miki toho svého osla ani nepotřebuje. Polovinu dne běží za mým koněm, aby měl fyzičku. Nikdy jste se nezmínil, ale vsadila bych se, že jste se cítil stejně dobře, když jste nechával vyběhat vzdor ze mne?

Je nám sice veselo, ale peníze už docházejí. Mám strach, že nenajdu žádnou vesnici, kde by potřebovali mé služby? Vydali jsme se na západ. Fryk ? ten elf, o kterém jsem Vám tenkrát vyprávěla - mi tvrdil, že jsou tam jedny z nejnebezpečnějších krajů. Doufám v to, ač to ode mne není hezké.

Kraj, kterým teď projíždíme, je překrásný. Všude samé zelené kopce a na obzoru hory. Původně jsem chtěla jet lesem, ale jsem ráda, že jsem si to rozmyslela. Je příliš hustý. Nejspíš je plný všemožných potvor, ale není tu nikde žádná usedlost, kterou by trápily. Nevím, jestli mám být ráda, nebo si zoufat. Nelíbí se mi, když kam přijdu, zasévám smrt, ale člověk musí jíst?

Cesta je snadná a nudná, kdyby nebylo Mikiho, asi usnu v sedle. Pořád jsem ještě nepřišla na to, jak se ho zbavit? Ale nepřestávám o tom snít. Doufám, že Vaše dny nejsou tak jednotvárné jako ty mé?

Se steskem v duši Vaše Daniela.?

?Není od Vás příliš hezké, že jste toho holoubka pojmenoval Jerdán. Je to podivné, když se o něj mám starat. Navíc mi neustále připomíná to, před čím, jak říkáte, utíkám. Nehodlám se ale vrátit, i kdybych měla hladovět. Však já se nějak prokoušu. Miki si kupodivu nestěžuje. Učím ho lovit ( nebo spíš se učíme navzájem ) a tak jídlo ještě máme. Tedy alespoň tehdy, kdy si navzájem nevlezeme do cesty a nevyplašíme všechno v okolí kolika mil svým nadáváním. Začínám ho učit zacházet s klackem. Vaše dokonalé napodobeniny zbraní totiž nemám? Vypadá to, že se v něm skrývá víc, než by člověk řekl. Učení mu jde rychle a začíná být i milejší. Na rozdíl od Vás, který jste se musel pachtit s mým učením neslyšně se pohybovat, já tuhle starost nemám. Jen začínám mít strach, že ho za chvíli nebude čemu učit a ze mne se stane jeho poskok? Aby se nakonec nezbavil on mne? To ovšem neznamená, že bych ho nenaučila všemu, čemu mohu. Bylo by to ode mne sobecké. Doufám, že neporušuji nějaká nařízení, když ho zasvěcuji do tance meče a znalostí o tvorech z dávných časů. Pokud ano, prosím, zarazte mne včas, nepotřebuji již žádné další problémy a tresty?

Připadám si poslední dobou stále více jako potulný rytíř se svým panošem.

Zdraví Vás Vaše Daniela.

?Jsem ráda, že Vás mé dopisy rozveselují a je mi líto, že si s Vámi nemohu večer sednout ke krbu a povídat. Chybí mi tu Váš úsměv. ( Miki právě prohlásil, že jestli Vám budu psát nadále tak často, začne žárlit. Nevím, co si ten mladíček myslí?) Chtěla bych Vás poprosit, abyste se mne již nepokoušel přemluvit k návratu. Jsem si vědoma toho, že jestliže se nestanu Jerdánovou učednicí, nikdy se mi nevrátí má pravá tvář, ale s tím se budu muset smířit. Prozatím jsme nenarazili na žádného dalšího mága a tudíž mne nikdo nemohl odhalit. Pokud mne jemu nevydáte napospas Vy, jsem před ?Jeho nadutostí? v bezpečí. Správně se domníváte, že se mi stýská po otci a strachuji se, co se asi děje v našem království, ale dovolím si být sobecká a zůstat, kde jsem. Jediné, co udělám, je, že Vás na kolenou poprosím ? dejte mu o mně zprávu. Sdělte mu, že jsem v pořádku. A? kdybyste byl tak hodný? Mohl byste mi, prosím, napsat, jak se má? Bojím se o něj.

Nyní se nám už vede lépe. Dojeli jsme do obydlené oblasti a tvorové, kteří v oblastech námi předtím projetých mohli být v klidu, zde dostávají na frak. Peníze se jen hrnou, ale nemyslete si, že je někde skrblím. Většinu z nich rozdám těm, kteří je potřebují. Některým vesničanům se to nelíbí, ale nemají mi do mého počínání co mluvit. Také se zdokonaluji v léčení. Teď se mi hodí všechny pochytané informace o bylinkách, jaké jsem vídala tam u Vás. Zde je kraj tolik podobný tomu Vašemu, že se mi ani nechce věřit, že nenarazím na Vaše sídlo. Jsme daleko na Západě, ale jazyk je tu naštěstí stále stejný. Bojím se, že mé chabé znalosti nám jinde nemusí vystačit. Bylo by těžké zjistit čemu budu čelit, kdybych nerozuměla popisu. Musím již končit, holoubek Jerdán je nějaký netrpělivý a Miki tvrdí, že se blíží něco zlého. Kůň i osel začínají být neklidní.

Vaše Daniela spolu s Mikim.?

?Přežili jsme nejtěžší boj. Zvířata ? jak jsem psala ? nám dala předem vědět a to bylo opravdu štěstí. Seděli jsme v kraji skal a odpočívali po dopoledním boji. ( Miki se rozhodl, že už prý může okusit pravý boj?), když jsme konečně i my zaslechli hluk. Zpoza skály se těsně po tasení mečů ( Miki je na ten svůj nový patřičně hrdý ), vyřítil rozzuřený behemond. Byl to opravdu pěkný kousek, měl skoro tři metry a připadalo mi, že drápy má všude, kam jsem se jen hnula. Musel se tu schovávat už pěkně dlouho a nic netušící vesničané pro něj asi představovali moc dobrou přesnídávku. Nebudu Vám popisovat, jak probíhal boj, myslím, že si to dokážete dost dobře představit. Potom, co jsme se zbavili nevítaného návštěvníka ( trvalo to nejméně hodinu ), jsme byli pěkně vyřízení. Rány jsem nám musela ošetřit co nejdříve, aby se jed nedostal po oběhu do dalších částí těla, ale pak jsme s Mikim padli a spali až do poledne druhého dne. Myslím, že to pro něj byla neobyčejně těžká zkouška a chválou jsem nešetřila. Celý zčervenal, protože na nic takového nebyl zvyklý. ( Asi jste si již všiml, že na nějaké opouštění opravdu nemám chuť. Nevím, jak to udělal, ale získal si celé mé srdce? ) Můj Dark se při boji vzdálil a jako vždy se zase vrátil, když byl klid. Jen Zmetka jsme hledali celé odpoledne, protože si na způsob našeho života není schopný zvyknout. Miki ho však neustále hájí, zřejmě mu přirostl k srdci. Takže teď jsme všichni přirostlí ke všem a já nevím, co na to říct. Že bychom si měli začít říkat Siamská čtyřka?

Nepřestává se mi po Vás stýskat a začínám pomýšlet na nějakou návštěvu. Kde zrovna jste? Mohli bychom se sejít?

Vaše Daniela ( a Miki též ).?

?Nemůžu se dočkat naší schůzky. Popoháním Mikiho a ten zas svého osla. Blížíme se ke Gudramu, jak nejrychleji můžeme. Miki je z toho celý nervózní. Budu si dávat pozor na každý jeho pohyb až do města dorazíme, ale vsadila bych se, že okamžitě zkrotne a bude z něj naprosto dokonalý mladík. Vsadím se také, že před Vámi nebude ani zdaleka tak rozjívený jako se mnou.

Ještě jsem Vám nepsala, že jsem se znovu nechala zkrášlit u další kadeřnice jednoho městečka. Budu tedy zářit více než v posledních dnech, kdy mi barva z vlasů odrůstala. Budu se Vám jistě hledat velice snadno. Miki prohlásil, že s těmihle vlasy se mnou nikam nepůjde, protože je uvidí každá potvora na obrovskou dálku. Zatím to vydržel už několik dní a pořád ještě slyším klapot kopyt jeho osla vedle svého koně. V lese si stejně přehazuji kápi pláště a tak moje vlasy nejsou žádným handikepem. Nehodlám se nechat nachytat od Jerdána, čím více změn, tím lépe. Nemohl byste mu nějak domluvit, ať mne nehledá? Věřím, že byste to jistě dokázal?

Nabízela jsem Mikimu, že mu koupím dobrého koně, protože jeho pomoc je den ode dne větší a už si vydělává sám na sebe, ale odmítl mne. Stačí mu prý jeho osel. To by mne zajímalo, co je na tom Zmetkovi tak zvláštního.

Loučím se, uvidíme se za pár dní v Gudramu.

Vaši Daniela a Miki.?

Toto byl poslední dopis, který Daniela napsala. A byl to také ten, který se jí stal osudným. Když Jerdán doletěl ke svému majiteli s jejím listem, nalezl v místnosti pouze jednu osobu - stejně jako on netrpělivě očekávající příchod Fernba. Tou osobou nebyl nikdo jiný než pravý Jerdán. Kdyby holoubek nebyl položil dopis na stůl a neodletěl k misce se zrním, možná by se byl Jerdán nic nedozvěděl. Ale holoubek tak byl naučený a Jerdán se zrovna nudil. Chtěl se jen podívat, kdo to Fernbovi píše, protože čarodějové málokdy dostávali poštu, většinou vše vyřizovali osobně. Jediný pohled na podpis však stačil, aby se z mírné nudy dostal do nálady samovolně vybuchujících předmětů v jeho okolí. V tu chvíli, kdy zjistil, že ho Fernb obelhal, vkročil zmiňovaný vesele do místnosti. Během několika sekund stačil pochopit, že úsměv není na místě.

?Ty slizký, odporný a prolhaný? ty?ty!? zdálo se, že Jerdánovi slova od úst kapají jako jed.

?Klid.?

?Ty LHÁŘI!? rozeřval se Jerdán.

?Klid.? odpovídal mu na to Fernb. Až teď pochopil, jak moc se o Danielu jeho přítel bál. A taky jak moc je teď asi naštvaný?

?Kde-je-?? vyslovoval pomalu, vypadalo to, že mu to dělá hrozné potíže, otazník vyslovil zvlášť, jako by to bylo další slovo. Vzteky se mu chvěly ruce.

?Ona nechce, abych ti to řekl.?

Jerdán se nevzmohl ani na hlásku. Pak donutil své rty ( i když křečovitě ) zformovat další slova.

?Dva-roky-!?

?Já vím.?

Fernb se na chvíli zarazil. ?Sundej si masku.? řekl opatrně. Daniela ho poslechla. Miki se poprvé od příchodu mága nějak projevil ? zalapal po dechu. Danielina tvář byla dokonalá. Dívka se zmateně dotýkala vlastní pokožky a nemohla uvěřit vlastním prstům. Ani jeden bolák, vřed, nic takového! A ruce pod rukavicemi měla také normální?

?On sejmul to zakletí.? řekla tiše, ?Ale proč??

?Našel tvůj poslední dopis. Pak? pak jsem mu ukázal i všechny ostatní. Danielo pochop! On tě už dva roky hledá, pátrá po tobě a pídí se. Má o tebe hrozný strach a neustále žije v nejistotě. Bojí se, že jsi mrtvá, nebo že ti někdo ublížil. A teď? Teď se najednou dozví, že zbytečně? Víš? víš jak mu muselo být? Jak se musel cítit? Tak hrozně jsem ho podvedl. Já, jeho nejbližší přítel!?

Mlčeli. Miki, kterému mohla Daniela říct jen část ze svého osudu, se tvářil trochu zmateně.

?Kam šel? Co? Co teď udělá?? ptala se vyděšeně.

?Jestliže tě odklel, tak?? chvíli mlčel, ?Tak nemám nejmenší tušení. Vypadá to, jako by všechno vzdal!?

?Takže všechno je v pořádku. Samozřejmě až na to, že jsme mu museli asi ublížit? ale teď už mne nechá na pokoji a já se můžu vrátit domů! Vezmu s sebou Mikiho a s otcem promluvím o elfech? Všechno už bude zase jak má být!? Daniela nevěděla jestli má být šťastná, nebo smutná, že její dobrodružství končí.

?Danielo, nevíš o tom všechno.? řekl smutně mág a vypadal hrozně ztrhaně. ?Jestliže si čaroděj nenajde učně, který by zvládl naučit se všechno jeho učení, upadne do temnoty. Jeho duše bude zatracena a všechno, co uměl, zapomenuto. Nikdy nebude moci úplně zemřít? Bude navždy muset bloudit světem jako duch, jako pouhý závan větru. To je věc, jejíž následky přijímá každý vyučený, když skládá vlastní přísahu. Je to jediné riziko. A jestliže Darnil řekla, že buď budeš jeho učednicí ty, nebo tvá matka a ani jedna z vás se jí nestala a nestane, tak Jerdán nemá šanci kletbě čarodějů uniknout! Nenajde už nikoho, koho by dokázal to vše naučit a on to ví. Odmítla jsi ho a on to zřejmě již přijal. Je mi líto, ale musím ti oznámit, že Jerdán to nejspíš vzdal a ty jsi ho odsoudila k Zatracení??

?Ale? Proč se tedy jeho učednicí maminka nestala??

?Tvůj otec jí to zakázal. Já nevím, jak to tenkrát přesně bylo, nechtěl bych ti lhát.?

?Kam odešel??

?Nevím. Má hrad u Mlžných jezer. Nikdy jsem tam nebyl, protože ho má chráněný proti teleportaci. Nemá rád nenadálé rušení. Vždycky navštěvoval on mě. Jestli odešel tam, nemusí ho už taky nikdo nikdy najít. Všechny ty legendy o tvorech kolem Mlžných jezer jsou totiž pravdivé. Alespoň podle toho, co mi kdy říkal. Nejspíš tam hodlá dožít, co já vím.? Fernb byl bezradný.

?Najdu ho.? odpověděla mu však princezna.

Konec VI. části?