Causa Bubák

Nejsi-li často v prdeli, nemůžeš být dostatečně na výši. (Core)

Bojím se psát, myslet, plakat. Bojím se být tím, čím jsem. Bojím se strachu (Nohavica). Zůstal mi je smích a výraz toho, že se nic neděje. Ale všichni víme, že se pořád něco děje.

Bojím se otevřít a být s druhým. Přesto podám ruku, pohladím po tváři a usměju se.

Přišla jsem o lidi kolem sebe. Smutným pohledem pozoruju, jak odcházejí, jak jsem některé z nich odehnala, jak utekli. Stojím a mlčím. Mlčím, protože se bojím cokoliv říct, naznačit, udělat… aby zůstali. Vím, že je to jejich cesta a já si nejsem jista, nakolik jim do ní mohu zasahovat.

Je mi líto, že se zlobím. Myslela jsem, že jsem situaci Richard zvládla. Že jsem přijala jeho cestu. Cestu útěku. Jenže se několikrát přistihnu, jak na Tebe v mysli křičím a dělám to, co ty. Milovala jsem…. Miluju…. Milovala jsem Tě. A věděla jsem přesně do čeho jdu. Věděla jsem o co jde, a kdybys mi nepodal ruku, hade… Kdybych já ji nepřijala… Naučila jsem se nelitovat toho, co jsem udělala. A opravdu nelituju.

Jen se směju o něco smutnějším úsměvem a …. Mrzí mě, že se zlobím.

Na otevření některých kaus je brzo.

Cítím únavu. Velkou nepopsatelnou únavu. Cítím se být tak sama a zároveň vím, že sama nejsem. Mám touhu se o někoho opřít a vím, že se mám o koho opřít.

Ztrácím se v TADY a TEĎ. TAM a JINDE. Ztrácím se v tomhle světě a nevím, co mám dělat. Nechci zatěžovat lidi kolem sebe a tak se směju a cítím, že se smát chci.

A taky utéct. Pryč. Kamkoliv.

Utíkám… a vím, že útěkem nic nevyřeším. Že se neschovám… ani v tvé náruči. Ani v kterékoli jiné.

Je skoro prokletí….

Tahle únava.

Smutek.

Úsměv.

Krvácím. A neumím to zastavit. Ne, opravdu mi není dobře. Ale to bude dobrý. Jako všechno ostatní. Věci, pocity, city… přicházejí a odcházejí.

Odejdu.

Slibuju.

27.10.2004