Znovunavrácený pocit poznání kouzla

viz.epilog

Měsíc se chlubil svojí bílou a ty jsi se mě opřela o rameno, když jsi usnula položil jsem Ti k nohám všechny hvězdy vesmíru, všechny perly moří, všechna slunce galaxií a všechny poklady země... V tvých spících očích jsem (snad na oplátku) viděl hloubku Mariánského příkopu výšku Mount Everestu a všechny holandské roviny i s jejich větrnými mlýny... Tolik,tolik jsem Ti toho řekl aniž bych otevřel ústa a tolik jsem toho slyšel aniž by jsi Ty, vůbec promluvila. Něžně jsem Tě objal to abych Tě nerozbil vlastně abych nerozbil tu vzácnou chvíli tichého souznění ve kterém jsem možná tušil ten znovunavrácený pocit poznání kouzla... Bylo ticho a měsíc cudně zahalil svou tvář a začal se chlubit svojí taktností ani jsi se nepohnula a já měl strach i dýchat. Přirozeným během času se noc začala proměňovat v ráno a jediným mým přáním bylo aby se nekonečnost stala realitou... Snad jsem měl pocit, že se ve mě to dávno zapomenuté kouzlo znovu probouzí a bylo mě moc dobře... Pak jsi se probudila a já jsem se usmál jenom usmál měl jsem snad něco říci? Vždyť jsme si toho přes noc tolik pověděli... A bylo ráno a kouzlo (ne)zmizelo.... Epilog: Psal jsem tak, jak mě myšlenky přišli do prstů na klávesnici, proto je zde místo prologu epilog... P.S. Pozná se dotyčná, která ve mě skoro probudila pocit poznání kouzla???

---