Opíjení

Člověk musí být pořád opilý. V tom je celý vtip – toť je jediná otázka. Abyste necítili, jak hrůzné břímě času láme vám bedra a ráží vás k zemi, musíte se ustavičně opíjet. Ale čím? Vínem, poezií nebo ctností – čím vám libo. Opíjejte se však! A probudíte-li, se kdy na stupních paláce, v zelené trávě škarpy, v své pochmurné domácí klauzuře a vaše opojení opadne nebo vyvane, tažte se větru, vlny hvězdy, ptáka, hodin – všeho, co prchá, všeho, co lká, všeho, co krouží vesmírem, všeho, co zpívá, všeho, co mluví, - otažte se, kolik je hodin, a vítr, vlna, hvězdy, pták i hodiny vám odpovědí: „Je hodina opájení. Nechcete-li být nevolníky a mučedníky času, opíjejte se, neustále se opíjejte! Vínem, poezií, ctností – čím vám je libo!“ Charles Baudelaire

Já sním sen Mozek plný korálů V ústech ustřicovitých Pach rodících se mořských koníků. Běžím po útesu S ploutvemi myšlenek Slunce mi šplouchá na maják A delirium má pré. Na palubě zbytků Ranních kocovin Kostra včerejších skleniček Blije své rekviem. Na rukách slinu mořských pěn Lížu své rány kokosovým mlékem A krev mi běsní v příboji tequily Místo třešinky na dortu jen citron. A přesto se opíjím dál, Noční oblohou, Co mrzačí mé svědomí, Tequilou, Co zabíjí mé svědomí, Láskou, Co zabíjí mne celého, Poezií, Co mne zase křísí. Na listu dopisním Sluní se mé ranní sebevraždy Uprostřed zrcadla Přivřených víček. Skáču z hlubin Svých uchlastaných myšlenek, Abych opět plul Zas a dál do další putyky života. Kotvu už jsem dávno ztratil A tak občas bloudím. Když vystřízlivím Či se ze sna probudím. Plachty zas napínám I když dechu se mi nedostává Abych se hnal s bouří o závod Do nejbližších den alkooceánu. A přesto se opíjím dál, Večerním sluncem, Co polkne mne do svých útrob, Vínem, Co spolkne mou hořkost, Láskou, Co zničí mne celého, Poezií, Co mne zas přivede – k chlastu. A tak se stále opíjím.

---