Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seNeumřu
18. 01. 2005
12
1
5733
Autor
StvN
Dnes,
když mě zase celý večer bolelo srdíčko,
Srdíčko?.
jsem myslel na to, jak jsem v dětství dvakrát
málem přišel o život.
Umřel?.
Poprvé jsem ujel mamince v kočárku.
Řítil jsem se z kopce pod rozjetou tramvaj.
Zachránil mě mladý pán v obleku.
Přežil?.
Podruhé jsem při tělocviku narazil hlavou do kozy,
přes kterou jsem měl udělat salto.
Seděl jsem na parketách a nemohl dýchat.
Ostatní děti na mě koukaly a čekaly až umřu.
Umřu?.
Zachránil mě jeden grázlík tím,
že mi dal herdu do zad.
Žiju?.
A teď tu ležím s bolavým srdcem.
Bdím, když ty spíš
a přemýšlím, kdy opravdu umřu
Kvalitně?.
a proč mi nevěříš,
že tě miluju.
Miluju?.
Vždyť můj život je jen o lásce
a o smrti.
Stejně jako neumím neumřít,
neumím ani nemilovat.
Nemilovat?.1 názor
Stejně jako neumím neumřít,
neumím ani nemilovat.
Nemilovat….
Je duležité být šťastný sám, ale nikdy se nelze dostat tak daleko jako s milovanou bytostí...aspoň mám takovou zkušenost...
tip
..pro mě moc "bolavý"....forma mlátí obsah, ale ta dobrá "povídavost" tam je, nemůžu si pomoct, svěřování se s něčim, čemu rozumim, ač radši temný věci...už jen ta potřeba vysvětlovat potvrzuje, že rýmy(asi) nebudou fakt tvoje parketa....
no jo, asi je lepší to takhle napsat, než pak bulet vožralej v hospodě...ať tak či tak, pořád vidíš, jak kroužím kolem těch povídek:-)
*
No právě. Všichni mi lezou do básní, který vůbec neumim a na povídky serou. Lenoši. Ztracená generace.
jo hodit do pléna své pocity je těžké - je to pěkný - T - nechci to zlehčovat, ale do kozy už jsem taky hlavou párkrát narazil...
... a žiju :o)
cha.
stačí sáhnout na zeď a cítím celou budovu. Přitiskla jsem se k vagónu a rozrhal mne na kusy. ach.
cha
Vlak, chodím co nejblíž, je mi zima a pláču.
Nemohu na to myslet, nemohu při tom dýchat
Jak to můžete mít podobné? Nikdy by mě nenapadlo že by na to v metře mohl myslet někdo jiný než já a sebevrazi. Je to takový záblesk kdy to sklo a všechno cítím , že bych to nikdy nikomu nepřiznalo, ale jak to tady čtu, všechno se mi vybavuje
pozoruju tě, pozoruju. Kdepak, tohle není vůbec tak jednoduché, jak se to tváří.
V noci před hodně složitou operaci ke mně přišla smrt.Vůbec nevypadala strašně. Řekla mi-tebe znám,ale neboj, zatím tě mám jenom na seznamu.
Ještě na nás nepřišla řada. Ona si jenom sáhla.
Safraporte, dyť umíráme celý život, padáme z kočárků, padáme z třetích pater, zžíráme se jedem...
Nemilovat...
Milovat...
Sám sebe....
A umírat...
Die happy!
Unhappy!
Klepy!
Blbosti!
Umírat život. Jsme blbci. Tak hlavu do dlaní. Hmm, přirozenost...
hm, takové myšlenky má řekl bych každý...nebo aspoň já taky :)
kategorie je na místě, je to takové jednodušší, ale asi chápu proč to píšeš.
akorát ta forma. víc bych ocenil malou povídečku než tuhle vertikální prózu. má to nějaký smysl?
Slůůůníčko
18. 01. 2005
Jo, je to legrace.
Lidi, chápete poselství?
Uvědomujete si, kolikrát jste byli na prahu smrti?
Myslim opravdový. Ne jako když opilí vylezete na most. A vůbec, kdo z vás vylezl na nějakej most? Jako ty holky, co přebíhaly dálnici a dvě ze tří to dostaly do čela.
já přelezl Sykorův po oblouku, střízlivej
taky jsem vylezl na Kojál a spoooustu dalších stožárů :-)
ale žádný poselství tam nevidím :-)
Ano.
Já těch oblouků taky pár přelezl.
Střízliv i ne.
Žádné poselství tam neni, protože to je krása.
Ale neni krása, když ti matka se smíchem vypráví, jak jsi málem skončil pod tramvají, když ti byl rok.
na prahu smrti je člověk furt, jenom si většinou ty příležitosti neuvědomuje. i když jsi doma v teplíčku zamčený na tři západy, dycky ti může zaskočit něco v krku nebo na tebe žuchnout tryskáč.
Pochop.
Já nemluvim o tom, že může.
Já mluvim o tom, že už se to stalo.
V tý chvíli si to neuvědomíš. Nemáš z toho rozum.
Ale jednou ti to třeba dojde.
Mně to došlo nedávno.
Na, mosty nelozím, ani na žádné jiné objekty, neboť mám panický strach z výšek. Jednou jsem byl na lešení na jakémsi kostele (asi ve 20 metrech) a byl to pro mne hrůzný zážitek.
Jinak se ale domnívám, že na prahu smrti jsme každý den...
Pokud ale myslíš Heidegerovi existenciální otřesy, tož to ja...
jasně, chápu. já mám spíš takové to, že občas vidím jak je jednoduché udělat třeba krok a je to...pod auto, z mostu atd. jako ne že bych to chtěl udělat, ale fascinuje mě ta jednoduchost a blízkost.
Tomu rozumim.
Ale tohle je o něčem jiným.
Ne o jednoduchosti zemřít, ale o náhodě přežití, nebo jak to nazvat.
Nicollette
18. 01. 2005
Nebo je ještě dobré, když jsem jednou za čas v Prahe v metru, tak když přijíždí vlak mám hroznou chuť skočit do kolejiště... úplně mě mrazí v zádech... ale vůbec nevím proč... snad v tom zlomku vteřiny ještě zachytit reakci ostatních...
Mám podobný pocity každý ráno, co jedu do školy.
Přilepit se mu na sklo.
To musí bejt rána.
Andrej_Faktfak
18. 01. 2005pozorovatel
16. 01. 2005
Kdyby mě nechali, nejspíš bych omdlel a srdce by se možná zase rozběhlo, ale nevim, nejsem v tom študovanej. Jsem rád, že jsem tu ránu dostal.
A máš z toho radost? Přijde mi, že tak nějak celkově podléháš něčemu nezdravému... Ale třeba vidím jen stíny...
Jsou to myšlenky, který mám celej rozumnej život.
Jsou mý, tak se nedivim, že do nich nikdo nevidí.