A asi budu bojovat.

A ASI BUDU BOJOVAT.

Sedím otráveně na parapetu s blokem, co je z poloviny popsaný hustým drobným písmem, co se ostře sklání doprava k řádku, jakoby s ním chtělo splynout, a zírám do prvních teplých jarních paprsků. Naše učebna je ve třetím patře panelového domu, kde si naše škola tento rok pronajala celé patro. Pro tři ročníky to ale evidentně ještě není dost, protože jinak bych seděla v lavici a nemusela si hrbit záda na parapetu. Inženýrka (kdoví čeho) Machová nám právě vysvětluje obsah další látky. Ústavní výchova. Do stručných podbodů si rychle shrnuji důvody k ústavní výchově, jak je vykládá zákon. Kdysi se mi to zdálo zajímavé, dnes je to stále víc nudnou rutinou. V myšlenkách jsem daleko odsud. Plánuju blížící se víkend, poslední, který strávím doma. Od příštího týdne nám začíná čtrnáctidenní praxe. Poslední hodinu nám třídní konečně prozradí, kam nás rozhodí. Loni jsem byla v kojeňáku, tak jsem zvědavá, co chytnu letos. Kojeňák by nebyl špatnej, ale pochybuju, že by mě tam poslali znovu, když tak lpí na různorodosti našich zkušeností.

„Tereza?“

„Ano, paní profesorko?“ zvedám hlavu od papíru se zadáním své absolventské práce. Čtyřicet stran textu. Zjištění a vlastní názor s návrhem na nápravu.

„Nadiktuj mi tvé téma a umístění.“

„Téma je ústavní výchova a její srovnání s úplnou rodinou. A na čtrnáct dní se stěhuju do Pyšel.“ Hrůzně mi před očima blikají tučně zvýrazněné číslice: Datum nástupu – sobota 2.4.2005. „Paní profesorko, jak to, že nastupuju už v sobotu?“

„Protože s nimi odjíždíš na školu v přírodě do Krkonoš.“

„Děti z děcáku jezdí na školy v přírodě?“ reaguju nechápavě a podrážděně.

Cesta autobusem byla absolutní horor. Tolik decibelů nevyprodukují ani fanoušci HC Sparta při jejím finálovém souboji se Slávií. Do údolí přijel k autobusu pick-up a naložil dětem jejich oprýskané kufry a sportovní tašky s odpáranými uchy od vietnamců. Skupinka pěti cikáneček zrovna vstupujících do puberty se na mě co půl minuty otráveně ušklíbala a něčemu zjevně zábavnému se dost hlasitě řechtala. Evidentně jen proto, aby si jich všimli dva jejich starší spolužáci, co dost nafoukaně čuměli do potoka a kouřili jednu cigaretu za druhou. Holky je nezajímali, což se nedá říct o mně. Po chvíli se jeden z nich zvednul a zamířil si to rovnou ke mně.

„Slečno, nedáte si cigaretu?“ prohodil dosti galantně. Štíhlými prsty si zajel do vlasů a odhrnul si pramen, co mu spadl do čela.

„Díky,“ pípla jsem nesměle a ačkoli moc nekouřím a ve dne už vůbec, byla jsem tak vyosená, že jsem mu byla dokonce i vděčná. Přisedla jsem si k nim na trávu u potoka. Oba byli zjevně potěšeni a hned se snažili navázat konverzaci. Holky si mě nenávistně přeměřovaly a v tu chvíli mi bylo jasné, že jsem to u nich prohrála.

„Kolik ti je?“ zajímalo toho, co mi nabídl cigaretu.

„Jednadvacet a vám?“

„Mě je devatenáct a Pavlovi sedmnáct.“

„A to jsi ještě v děcáku?“ nestačila jsem se divit.

„Hm, a ještě chvíli budu. Nechaj nás tam, dokud nedoděláme školu a já jsem se akorát dostal na maturitní nástavbu, takže ještě dva roky veget.“ Umím počítat, takže je mi jasný, že kdyby dělal klasickej učňák, bylo by mu teď maximálně osmnáct, tak jsem se ho hned zeptala.

„Dělal jsem po základce dva roky skladníka, ale byl jsem na to moc chytrej, tak mě přesvědčili, ať si dodělám výučák, protože na skladníkovi není. No a číšničina mě docela baví a jde mi to, tak zkusím i tu maturu,“ uzavřel a bylo na něm vidět, že je sám se sebou spokojený. Je na tom líp než já. Pavel se usmíval a koukal do vody.

„A ty?“

„Kuchař. Jednou si s Martinem otevřeme hospodu. On to tam povede a já budu vařit. Holky,“ kývl směrem ke spolužačkám, „nám tam budou dělat servírky a budem těžce za vodou.“

Sotva jsme dokouřili, začala jedna z vychovatelek svolávat všechny dohromady a rozdala nám lístky na lanovku. Hotel je na kopci a autobus by tam nevyjel.

Pod nohama se mi míjela krásně zelená tráva. V zimě je schovaná hluboko pod sněhem a čeká až roztaje sníh. Tam, kde v zimě je bílá uježděná pláň, se vyrojily ploty a plůtky. Tam, kde bývala trať pro vlek, teče potok. A všechno je tak jiné. Začalo se mi tu líbit.

Večer se mi všechny děti představily. Ty mladší s nadšením a rozpaky, starší se zájmem a ty skoro dospělé s unuděným výrazem a líným jazykem. Zvlášť znechucené výrazy, na kterých si dávaly záležet, mi předvedla má oblíbená skupina puberťaček. Skoro bych jim za jejich výkon dala Oskara.

Po večerce jsem se s hlasitým povzdechnutím svalila na postel. Dostala jsem pokoj sama pro sebe, což byla pro mě ta nejlepší zpráva dne. Byl dvoulůžkový, s vlastním záchodem a koupelnou a nechyběla mu ani televize. Z jedné strany měl velké francouzké okno, které vedlo na uzavřenou prosklenou terasu s posezením. Okny jsem viděla až dolů do půl kilometru vzdáleného údolí. Naproti se tyčily další impozantní vrcholy a hřebeny. Někde mezi nimi napravo ode mě jsem tušila i Sněžku. Konečně jsem měla čas si vybalit. V rychlosti jsem naházela věci do skříně. Zapojila jsem notebook do sítě, připojila bedničky a pustila si cédéčko. Okamžitě mě napadlo, že ho budu muset přes den schovávat. Co kdyby, že jo?

Otevřela jsem si nový dokument ve Wordu a znovu studovala, co musí má absolventská práce obsahovat. Byla jsem rozhodnuta začít ještě ten večer. Nadepsala jsem si osnovu a první část. Chvíli jsem zírala na blikající kurzor a dvakrát smazala totéž slovo: ÚSTAVNÍ. Něco bylo špatně. Neměla jsem o čem psát. Padla jsem nazad na deku a s rozpaženými pažemi sledovala šmouhu po rozmázlém komárovi na stropě.

„Musím se o těch dětech něco dozvědět,“ zašeptala jsem si pro sebe, „a jejich jména mi stačit nebudou.“

Vyzbrojena blokem a tužkou jsem zamířila do prvního dívčího pokoje. Za dveřmi se ozýval hlasitý smích a něčí pláč. Osmělila jsem se vstoupit bez klepání. Snad na to mám právo. Rázný pohyb dveří dívky utišil. Zvědavě si mě prohlížely a čekaly, co po nich budu chtít.

„Ahoj holky!“ pozdravila jsem.

„Čau,“ odpověděla nedůvěřivě nejstarší z nich.

„Nechcete chvíli pokecat? Nebo už chcete jít spát?“ Rozesmály se a v tu chvíli se uvolnily. Posadila jsem se k nim na postel a ony se rozesadily kolem. Nejdřív jsme probraly, jak se jim tady líbí a pak jsem pomalu začala hovor stáčet na to, co mě zajímalo nejvíc. Jejich osudy.

IRINA

„No, já jsem Irina. Je mi čtrnáct a chodím do devítky.“ Začala moc hezká štíhlá holčina s krátkými hnědými vlasy. Malá prsa se jí zlehka rýsovala pod tričkem na spaní a bylo vidět, že jednou to bude pěkně vyvinutá ženská.

„Irina? To není český jméno, viď?“

„Ne, přijela jsem s mámou z Ukrajiny, když mi bylo deset. Počkej, ukážu ti její fotku.“ Vytáhla z nočního stolku malou knížečku, asi deníček. Na první stránce měla nalepenou fotku z automatu. Do záběru se nevešly celé, ale obličeje tam měly obě. Maminka byla Irině dost podobná a bylo jasné, po kom je Irina tak moc krásná.

„A proč teď nejsi s mamkou?“ divila jsem se, protože mi na fotce nepřišla jako sociální případ, narkomanka, nebo něco podobného.

„Odebrali mě nedávno, protože se o mě máma špatně starala. Ale to není pravda, jenom moc pracovala.“ To mi vrtalo hlavou. Neslyšela jsem, že by někomu odebrali dítě jen proto, že by hodně pracoval.

„A co dělá mamka?“

„Máma je kurva.“ Pokrčila dívenka ramena nad zcela banální odpovědí. Musela jsem si dávat velký pozor, aby mi nespadla čelist. Raději jsem se otočila na další obyvatelku pokoje.

SAŠA

Drobná vysportovaná dívka s živýma očima a pihatým nosíkem se pyšnila vlasy barvy zlátnoucí trávy. Sahaly jí na ramena a ona si pořád hrála s jedním a tím samým pramenem, jež si opakovaně natáčela na prostředník pravé ruky. Seděla shrbeně a druhou ruku měla položenou kolem břicha a podpírala si jí loket první.

„Tak Sašo!“ upozornila spolubydlící Irina. Důležitě ji ještě plácla do ramene. Saša se napřímila, nadechla a s výdechem se zase schoulila do toho svého paragrafu.

„No, já jsem v děcáku teprve měsíc. A strašně mi chybí moje Sametka.“

„Sametka je tvůj křeček?“ ptám se hloupě.

„Můj kůň!“ rozhořčeně se mi dívá do očí. Poprvé. Pozastavuju se nad faktem, že měla holčina vlastního koně. Ale třeba nebyl její, ale jen chodila někam do hřebčína pomáhat.

„A kdo ti toho koně dal?“

„Táta k desátým narozeninám.“ Aha, tak táta. Zajímalo by mě, jak se dítě, co má tátu, který jí může kupovat koně, mohlo dostat sem. Nevím, jak se mám správně zeptat, ale Irina mi pomohla.

„Fotr s ní chrápal, ale ona se to bála říct, až doktor na to přišel.“

„Proboha, jak?“ ujelo mi.

„Saše tekla krev z pipiny a všimla si toho učitelka!“ Dál mluvila za svou kamarádku Irina. Měla jsem strach zjišťovat cokoli dalšího.

RÍŠA A ADÉLKA

„Holky, už je strašně pozdě, a já jsem děsně utahaná, tak už půjdem spát, co?“ Krčily rameny, ale bylo vidět, že toho taky mají dost. Vyšla jsem z pokoje a kliku stiskla třesoucí se rukou. Na chodbě jsem zahlédla jednu z vychovatelek. Mladou Janu, která stejně jako já, studovala vyšší sociálně-právní školu. Kývla mi na pozdrav.

„Nechceš si dát kafe?“ Tentokrát jsem kývla já. Lehce se jí pozvedly koutky a chytla mě v lokti.

Dole na baru seděli jen barman s kuchařem. Hlasitě nás pozdravili a hned se zajímali, co si dáme. Byli vcelku milí.

„Jsi byla v pokoji u Iriny, viď?“

„Hm.“

„No, vzala sis na začátek dost těžký sousto. Zrovna v tom pokoji se to sešlo. Mluvila jsi s Danou?“

„Tak daleko jsem se nedostala,“ popravdě jsem odpověděla, „jen s Irinou a Sašou. No a za Sašu to vlastně taky tlumočila Irina.“

„Ta holka je případ, co?“ zasmála se Jana.

„To máš pravdu.“

„Dana je LMDčko. Lehká mozková dysfunkce. Normálně to nepoznáš. Dokonce čte nejlíp ze třídy a ani matematika jí nedělá velké problémy, ale stačí, když jí dáš vyplnit jednoduchý test, jako nedávno. Měli doplňovat věty. Třeba: Na obloze svítí… za a hvězdy, za b pohovka. No, hádej, co Dana zaškrtla.“

„Ne?“

„Ale jo. Prostě je úplně blbá. Otce má neznámého a matka si našla novýho přítele, co Danu mlátil za špatný známky. Když ve škole viděli, že má Dana pořád podlitiny, tak to nahlásili na sociálku a hned ji šoupli k nám.“

„A jak ses sem dostala ty?“

„Vždycky jsem chtěla pomáhat těm, co neměli takový štěstí, aby se narodili do normální rodiny, a tak děcák byl docela na místě.“ Pořád se na mě usmívala. Říkala jsem si, že ta jednou bude dobrou mámou. „A co chceš dělat ty?“

„No, vlastně ještě nevím. Měla by ze mě bejt sociální pracovnice, ale vlastně netuším, jestli je to práce pro mě. Chtěla jsem dělat v kojeňáku, loni jsem tam byla na praxi, ale když já bych si je všechny zamilovala a nechtěla bych, aby mi je někdo vzal, takže to asi taky dělat nemůžu.“ Smutně jsem sledovala pohyb lžičky, kterou jsem usilovně míchala kapučíno.

„Jo, málem bych zapomněla. Musím tě upozornit na dva velice vážné případy.“

„A jéje,“ vyjekla jsem žertovně. Tentokrát to však nebylo na místě. Jana rázně zakroutila hlavou, až jsem studem zrudla.

„Tak za prvé Ríša. Je mu už osm a měl by chodit do druhé třídy, ale je velice zanedbaný a vyžaduje pozornost. Našli ho s jeho třemi sourozenci ve stodole, kde byli všichni za nohy připoutáni ke sloupu na dlouhém řetězu. Spali v seně, a na záchod chodili do kouta. V životě se nemyli a neměli ani dostatečné oblečení. Jídlo jim matka házela tak jednou za dva dny a někdy ani to ne. Neuměli skoro mluvit a ječeli pokaždé, když jsme je chtěli vykoupat. Víš co to je, vidět vodu poprvé v šesti letech?“ Zakroutila jsem nevěřícně hlavou. „Ještě dneska pláčou, když jim máme umýt hlavu. A nejhůř je na tom Ríša, byl z nich nejmladší. Tak moc stojí o pozornost dospělých, že pro to udělá cokoli. A jeho nejoblíbenější a nejúčinnější metodou je to, že se podělá.“

„Cože?“

„Prostě si nasere do kalhot. Snažíme se ho pravidelně posílat na záchod. Často tam s ním hodinu jsme a koukáme na něj, jak sedí na míse a nic. Jen mu natáhneš kalhoty a pošleš mezi děti, už je u tebe zpátky a s bezelstným úsměvem hlásí: Ee! Takže ho musíme vysvléknout, vysprchovat, obléct mu čisté prádlo a snažit se mu domluvit, že to je špatné, že musí chodit na záchod. Neúspěšně. Ostatní děti ho nenávidí, bijí ho a nikdo s ním nechce být na pokoji. A já se ani nedivím.“

„To já taky ne. A co s ním budete dělat? Proč mu nekoupíte plenky?“

„Taky jsme zkoušeli. Ale on si je pokaždý vytáhne a jako naschvál to tam hned pustí. Nejhorší to bylo na lyžáku na nový rok. Si neumíš představit, jaká to byla ostuda, když to pustil do oteplováků a my to museli na chatě dolovat i z přeskáčů.“

„Ježíši!“

„Ale neboj, o toho se starat nebudeš. Ale možná dostaneš na starosti Adélku.“

„Ta se taky to…?“

„Ne, nic takového. Určitě sis jí všimla, je to ta se sádrou na ruce.“

„Jo jo, ta co vypadá, jakoby ji srazilo auto. Je dost pomlácená.“

„No, přinejmenším náklaďák. Její vlastní otec ji tak mlátil, že když sousedka zavolala policii, tak Adélku našli v bezvědomí s prasklou lebkou, zlámanými všemi končetinami a místo obličeje měla fialový flek!“

„A co se stalo s tím otcem?“

„Myslím, že ho z vazby propustili, protože Adélčina matka, jeho manželka proti němu odmítla vypovídat a celou dobu zarytě tvrdila, že Adélku srazilo auto. Přitom sousedka vypověděla, že se z jejich bytu ozýval denně pláč a křik, včetně toho, že mockrát slyšela i jak brečí právě Adélčina máma.“

„A jak je na tom Adélka?“

„Je u nás už dva měsíce. Fakt se divím, že je, jaká je. Hrozně hezky zpívá a maluje a jako jedna z mála vypadá, že je šťastná. Hlavně je ještě dost malá. Takže má reálnou šanci, že si ji ještě někdo vezme.“

Do noci jsem tloukla do klávesnice jako o život, nezapomenout ani jediný detail, co jsem se dozvěděla. Usínala jsem nad ránem, úplně vyčerpaná. A s uloženými deseti stránkami textu. Jednou čtvrtinou mé absolventské práce. Zdály se mi hrůzné sny. Probudila jsem se několikrát úplně zpocená. Naposledy kolem šesté, když pomalu nad vrcholky okolních kopců se objevil první náznak dne. Lehla jsem si, že snad ještě usnu a zaspala jsem snídani.

V následujících dnech jsem poznala každé z pětadvaceti dětí. Jeho příběh i jeho sny. Některé byly dojímavé, některé až téměř hororové. Z pětice puberťaček se vyklubaly vcelku příjemné a přemýšlivé dívky, které se zanedlouho staly mým neodmyslitelným stínem. Všude mě doprovázely, pořád mě sledovaly a neustále se na něco vyptávaly. Dělala jsem jim starší sestru a těšilo mě, že mě berou jako svůj vzor. Jedna se mi přiznala, že už dokonce byla na potratu, ale že kdyby to nebylo dítě jejího strýce, že by si ho nechala. Řekla to asi takovým tónem, jakoby oznamovala, že k večeři bude kuře na paprice. Kluci se záhy zamilovali do mého počítače a každý den před večerkou stála před pokojem fronta s přísnou hierarchií. Docela jsem si zvykla je respektovat a přestala jsem se jich bát. Jana mi vysvětlila, že na školu v přírodě nejsou brány problémové děti, že si pobyt na horách musí zasloužit, takže se nemusím ničeho bát. Nebála jsem se a brala je s sebou do hor na túry. Nejdřív po dvou, později i deset dětí najednou. Hrozně moc jsem si je všechny oblíbila. A když vynechám Ríšu, který měl vychovatelku jen sám pro sebe, tak jsem si se všemi vytvořila velice úzký vztah.

Domů jsem odjížděla s hotovou prací. A s myšlenkou, že ne vždy je úplná rodina to, co dítě potřebuje. Taky bez iluzí, že svět je dobrý. O lásce, co hory přenáší nemluvě. S o to větší touhou napravit všechny chyby a pomoci všem, kteří to potřebují…

„Terezo, vy tady upřednostňujete ústavní výchovu před rodinnou? To nemyslíte vážně, že?“ přísný pohled zpod brýlí byl jasný. Říkal: Nežertuji!

„Stojím si za vším, co jsem napsala.“

„Ale pak nemůžete počítat s dobrou známkou.“

„Nepsala jsem to pro známku! Psala jsem to proto, že je to pravda!“

„Terezo, nechcete to raději ještě přepracovat?“

„Paní profesorko, nemůžu.“