Trouchnivějcí sípky

Slabika lačných mlh lká

umrlčím brumendem ruměných hor,

v jarně nahých korunách

hostují hejna otrhaných vran.

Svítá, van vzdálených zemí

polaská rdousící smyčkou

dotek tvých očí, procitáš

v jezerech krůpějí rosy.

Šepotám do šera, že

štít skomírajících svic ještě bdí,

víčka přivři těsněji

a vdechni střepy posledních chvílí.

Vroucí touhy vadnou a tlí,

přitul se blíž, neb uslyšíš,

jak můry se hrubě mýlí,

jak paprsky smutku sílí,

jak stínům steny závidíš,

jak... ani naděj neslíbíš.