O čemsi, co -doufám- neznáte

O čemsi, co -doufám- neznáte

I

„Tak kam ?“

„Nevím… Daleko.“ Možná už vím kam. Stojíme na nádraží v Přerově, je červen, ale je docela zima. Hajzlboňák na třetím nástupišti spí s flaškou v ruce.

„Do Prahy ? 22:14, Praha hlavní nádraží… Je to dost daleko ? Kolik máš peněz ?“

„Dost… Ostrava, 22:28, to je dobrý, ne ?“

„Ostrava ? Ses posral…“

„Do Ostravy ne ? Tak do Polska…“ Ani nevím, proč jsem to řekl. Milan se na mě chvíli zadíval jak na debila a pak vyhrkl : „Tak jo… Jestli na to máš... Aspoň bude prdel.“

Mám na to. Vzal jsem peníze, co jsem šetřil na Itálii. Petra se vždycky chtěla podívat na Davida. A taky na Koloseum. Šetřil jsem to rok a půl. Asi osm tisíc.

„Kde tam ale přespíme ? Co ?“

„Nevím… Na lavičce na nádraží.“ Moc mě to nezajímá.

„Hovno… Musíme sbalit nějaké buchetky a přespat u nich…“ Milanův pověstný úsměv.

„Třeba.“ Mám plnou hlavu myšlenek, ale přitom nemyslím na Petru.

„Tak ale musíme koupit nějaké lahváče do vlaku.“

Hajzlboňák se probral, flaška mu spadla na zem, ozvalo se tiché „Kurva…“, zvedl ji, rozhlédl se po nástupišti, pak se podíval na hodinky a zase zavřel oči. Milan se vrátil s deseti pivama, pět pro každého, nebo spíš čtyři pro mě a šest pro něho. Začal jedno otvírat o kraj lavičky.

„A co tě to tak vůbec napadlo… Takhle se sebrat a jet do Polska.“ Možná že to ví. „Kvůli Petře ?“

„Jak kvůli Petře ?“

„Prosím tě, Vždyť už to ví každý… že ti zahla.“ Já vím… Hlavně mě nechtěj litovat. Je to kvůli tomu. Ale vlastně kvůli něčemu docela jinému.

„Otevři mi taky jednoho.“

„Nezakecávej to… Kamaráde… já vím, jaké to je…“ Otevírá druhého lahváče.

„Kvůli tomu to není… Ne přímo kvůli tomu.“

„Tak kvůli čemu ?“

„To je nadlouho…“

„Máme dost času, jedeme do Polska…“

„Nechce se mi to teď vysvětlovat.“ Chce, ale bojím se, že to nepochopíš. „Stejně bys to asi nepochopil.“

„Ale pochopil.“ Tak jo.

„Možná mi jen tak ruplo v bedně…“

„Já vím, jaké to je…“

„Ale hovno víš… Mě právě že vůbec nevadí, že mě podvedla. A to je to… Poslední dobou, nebo ne poslední dobou, vlastně si nepamatuju, že by to někdy bylo jinak, no možná bylo… Ale poslední dobou se prostě nějak nedokážu sžít s realitou.“

„To nechápu.“

„Nevím, jak bych ti to řekl. Prostě jako bych neměl emoce, nebo já nevím. Já prostě dělám to, co se ode mě čeká, ale ve skutečnosti je mi to úplně jedno.“ Nechápeš mě, já vím. „Petra mi to řekla… že se s ním vyspala… Brečela mi v náručí, říkala, jak mě miluje, omlouvala se. A já jsem dělal, že mě to bolí, že jsem uražený… ne uražený – nasraný, a že potláčím zlost. Ale ve skutečnosti mi to bylo tak neskutečně jedno… Ne že by mi to bylo jedno, já Petru miluju, ale prostě… Nevím… Nevím, jak to říct…“ Věděl jsem, že to nedokážu vysvětlit. Teď akorát vypadám jak debil.

„Já vůbec nevím o čem mluvíš…“

„Nevím, jak to vysvětlit. Třeba… Jeden kámoš mi nedávno řekl, že jeho matka má rakovinu… Pepa… z ekonomky, víš který ?“

„Nevím.“

„To je jedno. No tak mi to řekl, no a já jsem si uvědomoval, co to znamená, že je to tragédie, a co bude Pepa dělat, až umře a tak. Věděl jsem, co si mám myslet, jakožto normální humánní člověk, ale bylo mi to úplně jedno. Nějakému mému nadJá, ne tomu Já, které se projevuje, ale tomu, které jsem opravdu já, tomu to bylo jedno. Jako bych se nedokázal napojit na realitu. Kdybych si aspoň pomyslel, tak jak to normálně bývá : Oh, to je strašné… Ale já jsem si pomyslel : A co jako…?“

„A co jako… Proč kvůli tomu jedeme do Polska ?“

„No… Vlastně kvůli Petře. Já jsem si vlastně nikdy neuvědomil, že spolu chodíme. Celé dva roky mi to nedošlo a pořád mi to nedochází. Nikdy jsem to nedokázal považovat za realitu. Ne že bych si pomyslel : Petra, moje stará… Ale pomyslím si : Petra… my spolu vlastně chodíme… vlastně… Někdy ani nevím, jistli ji opravdu miluju. Jestli jsem si to jenom tak nevsugeroval, protože bych ji snad měl milovat, když s ní chodíme… ne ?“

Hajzlboňák se vzbudil, dopil poslední lok vína nebo čeho, napřáhl se, ale pak se zarazil a strčil flašku do kapsy, tak tak se tam vlezla, asi si uvědomil, že by ji stejně musel potom uklidit on. Milan otevřel další dva lahváče. V dálce začal zpívat nějaký noční pták. Na páté koleji zastavil vlak číslo 4251 ze stanice Brno hlavní nádraží. Asi si zajdu koupit cigára.

Milan se napil piva. „Hlavně abychom potkali nějaké pěkné polačky…“

„Když tak polky…“

„To je jedno.“

II

„Prostě zmizel… Mobil nebere, doma není, nikdo o něm nic neví.“

„A byla ses podívat k Netopýrovi ?“

„Ne…“

„Tam by mohl být.“

„Možná…“ Napila se vodky s džusem a rozhlédla se po hospodě. Markéta si zapaluje cigaretu.

„Petro…“

„Co je ?“

„Bojíš se ?“ Vyfoukne kouř z plic.

„Čeho ? Že ho přejelo auto ? Nebo že se ožral a umrznul ? Je červen…“ Napije se vodky s džusem.

„Ne, třeba že se na tě vykašle. Třeba to nějak neunesl.“

„Nevím. Ale ani ne… nevím proč. Víš, když jsem mu to řekla, co bylo s tím… víš s kým – dělala jsem, jak moc toho lituju a že to nic neznamenalo, že jsem byla akorát ožralá a tak… - tak mi připadlo, že to vzal docela v klidu. Skoro mi to až vadilo, jak dobře to vzal.“

„Tak proč zmizel ?“ Potáhne si.

„Nevím, třeba nezmizel. Možná… nevím… Možná je na mě fakt naštvaný a chlastá někde sám.“

„Proč si o tom nepřijde popovídat, nebo tak něco…“

„Nevím. Poslední dobou je divný. Kolikrát přemýšlím…“ Zarazí se. „Ty vole, to je on.“

„Kdo ?“ Rozhlédne se po hospodě, popel z cigarety jí upadne na ubrus.

„On, ten u dveří, teď jde k baru.“

„To je on ? No teda… Dobrý…“ Potáhne si. „Myslíš, že si přisedne k tobě ?“

„Co já vím… Myslíš, že mě viděl ?“

„Určitě si nás všimne, až mu natočí…“ Típne cigaretu, otočí se zpátky na Petru. „No vidíš, Michal je pryč, on je tu, noc je ještě vlahá…“

„Mladá...“

„Co ?“

„Říká se mladá a ne vlahá.“ Podívá se znovu na něho. Barman mu podává pivo, vezme si ho, rozhlédne se po hospodě, směrem ke stolu, kde sedí Petra a Markéta. Petra se snaží schovat za vodku s džusem. „Myslíš, že mě viděl ?“

„Jde k nám.“

„Fakt ?“

„Jo. A sedni si normálně, vypadáš jak debil.“

Petra se narovná, „On“ ji uvidí, nenápadně na ni mrkne. Projde kolem a sedne si ke stolu za svými kamarády, několik metrů od dívek.

„Vidělas to ? Mrkl na tě !“

„Já vím…“ Nenápadně se na něj podívá. Baví se s kamarády.

„Michal je pryč, můžeš něco zkusit…“

„Ne… Co když se vrátí, co když sem přijde a já tu budu s ním…“

„On ho zná ?“

„Nezná.“

„Tak vidíš… Když na tě kašle…“

„Kdo říkal, že na mě kašle ?“

„Dva dny se neukázal…“

„Den a půl.“

„To je jedno… No jak chceš. Mě do toho vlastně nic není.“

Petra se napije vodky s džusem. Podívá se na něho, zatímco si Markéta zapaluje další cigaretu.

„Myslíš, že na mě kašle…?“

„Nevím.“

Z rádia se line hit za hitem. Kouřová clona začíná být neprůhlednější než obvykle v tuto hodinu.

„On“ se občas otočí a podívá se na Petru, je o něco starší než ona. Několikrát se jejich pohledy setkají.

„Tak dobře… Jestli mi do půl hodiny něco objedná, tak jo… Jestli ne, tak jdeme pryč…“ Trochu se nakloní, podívá se na něho a nenápadně mu ukáže, že má prázdnou sklenici.

III

„Viděls ty dvě polačky tady vedle v kupéčku ?“

„Ne.“ Co zas vymýšlíš…?

„Tak se běž taky vychcat a podívej se na ně.“

„Co je mi do nich.“

„Pojďme si k nim přisednout. Musíme je sbalit… Jak daleko je to ještě do Krakova ?“

Ježiš marja… „Asi tak hodinu a půl…“

„Pojď. Sbalíme je. Jsou to tak šestnáctky sedmnáctky… Pojď.“

To bude trapný. „To je trapný, jen tak se tam nacpat…“

„Tak počkáme, až zastavíme, podíváme se, jestli tam ještě jsou a přisedneme si, jakože nikde jinde není místo…“

„Neumíš polsky…“

„To nevadí, čeština a polština jsou skoro stejné. Pojď.“

„No tak počkej, až bude zastávka.“ Ty jsi zas nadržený jak stepní koza.

Už začíná svítat. Až zastavíme, určitě už budou zpívat ptáci. Co asi dělá Petra. Asi spí… Co by dělala… Spinká v té své noční košilce. Vypadá v ní jak anděl. Nebo jako nevěsta… o svatební noci. Ne, spíš jako anděl. Můj andílek. Proč to udělala…? A proč mi to nevadí ? Možná by mi vadilo, kdyby řekla, že byl lepší než já. Jaká je v Polsku rovina… Možná byl lepší. Záleží na tom ? Nic to pro ni neznamenalo… Byla ožralá… Proč mi to nevadí ? Proč mi to připadá směšné ? Určitě už zpívají, myslím, že jsem teď jednoho zaslechl. Kteří ptáci zpívají takhle zrána ? Asi všichni. Kdyby byl lepší, tak by mi to asi neřekla. Kdyby byl horší, tak by mi to řekla… Byl lepší. Nevadí. Proč mi to nevadí ? Co je to za město ? To asi neznám, neznám moc polských měst…

„Je to kuřácký vagón ?“

Co ? Kuřácký vagón ? „Asi jo…“

„Kdo ví kdy bude zastávka. Půjdu se jich zeptat, jestli nemají cigáro.“

„Ty nekouříš…“

„A ? Když tak to dám tobě. Ale na tom přece nezáleží, jestli mají nebo nemají cigáro… Počkej tu, hned jsem zpátky.“

Ty milovníku… Už svítá. Kolik světel.. To bude velké město, aspoň jak Přerov… Není to už Krakov ? To asi ještě ne. Ten by byl větší. Neměli jsme se na to Polsko vysrat ? Ale, vždyť je to jedno. Dálnice. Kolik tak můžeme jet ? 150 ? 140 ? Možná nespí. Ne. Určitě spí. Můj miláček. Proč teď nejsem s ní ? Protože jsem debil a jedu do Polska. Vlastně tam jedu kvůli ní. Proč to udělala. Asi byl lepší. Možná to udělá znova, jestli byl lepší. Vadilo by mi to ? Možná ho miluje. To by mi možná vadilo. Nemiluje. Nic to neznamenalo. Byla ožralá. Když jsem si neuvědomil, že spolu chodíme, možná bych si aspoň uvědomil, že spolu už nechodíme. Nechci se s ní rozejít. Nebo chci ? Baví mě to vůbec ještě ? Baví. Už je docela světlo. Svítá docela rychle. Už určitě zpívají. Až zastavíme, otevřu okno a poslechnu si…

„Pojď tam, jedna umí česky. Ty vole, to jsou… Pojď, dělej. Takový kozy jsi ještě neviděl…“

„Ježiš marja...“

„Pojď.“

„Vždyť už jdu…“

IV

Co je, Ježišmarja…?

„Michale vstávej…!“

Co tak křičíš, vole…? Co to je ? Kdo to je ? Nahá… Ježišmarja, to je ta polka, pěkný kozy… Já jsem s ní… Do prdele, asi jo… No jo vlastně, Ježišmarja.

„Vzbuď ji.“ Milan mává flaškou od nevím čeho a směje se.

„Koho ?“ Au, mě bolí hlava…

„Oli, přece. No, Olgu. Ty si na ni už nepamatuješ ?“

Tuhle ? „Tuhle ?“ Ukazuju na tu nahou dívku pod mým, teda vlastně asi pod jejím spacákem.

„No jasně. Vzbuď ji.“

Proč ? Ty vole, jak se řekne proč? „Proč…? A kde to vůbec jsme ?“ V Krakově vlastně… už si vzpomínám. V Krakově…

„V Krakově, přece… U Olgy !“

„Já vím… Kolik je ?“

„Není to jedno ?“ Asi jo… Ty sis asi užil s tou druhou. No jasně. Možná i s tou Olgou. Petra mě zabije. Nebo nezabije ? Nic to neznamenalo, byl jsem ožralý. Jsem ožralý… Neřeknu jí to. Ne, proč bych jí to neřekl. To je jedno… Kde je nějaká flaška? „Kde je něco k pití, sakra!“

„Na, tady máš, ale nevím co to je… Zeptej se Olgy…“

„Neumím polsky…“ …a nechce se mi ji budit. Fakt pěkný kozy… Petra mě zabije. Byla lepší než Petra ? Kde mám peněženku ? Tady. Kde mám tu flašku… Ale ne, vždyť je to hnusný… Jak jsem s ní mohl to…když neumím polsky ? „Milane, co tady ještě děláme ?“

„Proč ? Je to paráda… ne ?“

Jo… Je to paráda…

V

„Tak proč teda ? Kvůli tomu Polsku ?“

„Já vlastně ani nevím…“

„Stejně byste se asi rozešli, i kdybys ji neřekl o té polce... ne ?“

„O Olze ? Ale já jsem jí to neřekl… Chtěl jsem jí to říct, ale než jsem vůbec posbíral odvahu, tak mi řekla, že má jiného…“

„Koho ? Tamtoho…?“

„Ne… Někoho úplně jiného…“

(…)

„Vadí ti to ?“

„Co…? Vadí ? Asi jo… Jo, vadí.“ Vadí…