Růže, ta první...

Našel jsem růži
povadlou, smutnou
bez trnů,
bezbrannou...

Jedno a půl poupě,
živé váhy zdálo se mi,
ale nebyl to sen...
To jen pohled zpět
utvrzuje každým dnem
jak špatným zahradníkem
možné je se stát...

A ted’?
Měl jsem chvíli čtyři,
ale jen tři už zalévám,
ta první kvete
na jiném,
slunnějším místě…

Jak zvláštně.
Strnula kdysi št’astná
dnes už jen smutná tvář
co žije aspoň tím,
že cítí svůj vlastní úsměv
za bolestnou maskou
každodenního zmaru…

…protože v mé zahradě
růže, ta první,
dávno nekvete.

---