Voskovky

Jsem chladný romantik, živím se sladkými kapičkami na květech voskovek – mám jich doma tucty. Včera nepřišla, asi ji zklamaly mé řeči, které jsem vedl minule – předminule jsem jí totiž slíbil, že příště již nebudu ani trochu nudný.

Jmenuju se Artur, jsem romantik. Mám kocoura, jmenuje se taky Artur – nikdy nevíme na koho volá, vždycky přiběhneme oba (já i Artur). Je zábavná – někdy se nám schovává mezi květináči s voskovkami (ty u okna jsou vysoké), ale my ji vždycky najdeme. Jindy mi jazykem posbírá všechny kapičky z květů, aby mě mohla držet v náručí a laskat, až se budu svíjet hlady – ale já vždycky ještě nějakou najdu a jenom předstírám svá velká muka. Ona mi pak (když se ji zdá, že jsem pro ni již dost trpěl) dá svůj jazyk, sladký jako tisíc voskovkových květů a já teprv potom začnu se opravdu svíjet, ale docela jinak, než od hladu. Jsem totiž romantik a ona je pro mě vším.

Ale včera nepřišla. Už je čas oběda, pozřel jsem již dvacet tři sladkých kapiček z osmi voskovkových květů. Artur usnul v prázdném květináči. Z dlouhé chvíle či snad abych zahnal stesk a různé jiné myšlenky, které již sami o sobě mohou ohrozit naši lásku, začal jsem zalévat voskovky. Zaléval jsem, myslel jsem na tu, jejíž nádhera a krása jsou nepopsatelné. Slunce začalo zapadat. Zaléval jsem a myslel na to, jak bych posbíral padesát (nebo i o něco více) kapiček z mích voskovek a potřel bych jimi levou bradavku mé milované, načež bych se osmělil a zeptal se, jestli smím. A ona by řekla : ano a já bych si ten den pamatoval do konce svého života, protože toho dne bych neobědval s květů voskovek, ale z něčeho docela jiného a hodného neskonalého obdivu.