Povídka - V, IV

- V -

Záhadný čtenář teď čte Zločin a trest od Dostojevského – to bude na dlouho. Někdy kolem oběda vešla do obchodu nějaká slečna. Nezdržela se moc dlouho - celou dobu jsem z ní nespustil oči. Ani nevím, jaké knihy si prohlížela, jak jsem věnoval veškerou pozornost jejímu poprsí, zadku, nohám a vůbec všemu, ale hlavně obličeji. Byla pěkná, ale ne nějak zvlášť – taková normální holka. Nevím, čím mě tak zaujala. Chtěl jsem ji oslovit, až přijde k pultu, ale nic si nevybrala.

Ještě než jsem šel domů, volal mi do práce Vojtěch a řekl, ať koupím nějaký chlast a přijdu k němu. Koupil jsem pár lahvářů a rum.

První půlhodinu mluvil o všech abstinenčních příznacích, které v posledním týdnu prodělal – mezitím vypil dvě piva a tři panáky. Pak mluvil o tom, jak ho vyhodili z práce, protože jim tam vypil celý archiv nebo co. Pak se mě snažil přesvědčit, že jeho dealer je nejčestnější a nejpříjemnější člověk na světě. Potom ještě mlel něco o námořnících a nakonec se mě zeptal, jestli mu nepůjčím litr a jestli nevím o nějaké práci. Všechno, co jsem přinesl už bylo vypito, půjčil jsem mu pětikilo a šel jsem. Myslím, že už spal, když jsem zavíral dveře, ale nevím – byl jsem docela dost opilý.

Milada opravdu někoho má, ale nakonec jsem ji přemluvil. Představoval jsem si při tom tu, co byla dnes v knihkupectví. Potom jsem chodil ještě dlouho do noci městem a bylo mi jako když jsem se chodíval projít po milování s Viktorií, když potom usnula. Bylo po dešti, ulice byly vlhké a vzduch čistý – musel jsem si hned zapálit. Nakonec jsem zašel k Netopýrovi. Dědek tam byl, koupil jsem mu pivo a on spustil. Znal prý nějakého muže, který měl rád nohy v teplé vodě. Vždycky večer po práci si nalil do lavoru horkou vodu a čvachtal se v ní dokud nevychladla. Později si to dopřával čím dál častěji než dřív a nechával nohy ve vodě ještě dlouho potom, co vychladla. Byl to úředník, koupil si ještě jeden lavor do práce a čvachtal se ve vodě i tam. Nakonec odjel do nějaké jeskyně v Bělorusku, kde byla voda do půli lýtek, sedl si tam na kámen a seděl tak dlouho, až mu nohy uhnily. Dědek mi povyprávěl ještě několik podobně blbých historek a pak u Netopýra zavřeli.

- VI -

Dnes ta slečna přišla do obchodu zase. Měla sportovní oblečení a byla zpocená. Tentokrát si vybrala, jenže já jsem se neodhodlal ji oslovit. Nakonec jsem jenom řekl, že od toho autora během týdne dostaneme nové dílo – byla to blbost, ale nic lepšího mě nenapadlo. Zeptala se, jestli je to tamto nebo něco jiného – řekla nějaké dva názvy – vůbec toho autora neznám, zkusil jsem to první. Řekla, že to už má, usmála se a odešla. Ten úsměv jsem si pak celý den přehrával v hlavě pořád dokola. Zjistil jsem, co se mi na ní tak líbí – připomíná mi matku, ještě před tím než se zbláznila. Nevím přesně čím, ale jsem si jistý.

Jinak byla v práci nuda jako vždycky. Lidi chodili tak jeden dva za hodinu. Nakonec jsem se záhadného čtenáře zeptal, jestli kouří a jestli by si nešel zapálit na dvorek. Přijal – vyvěsil jsem cedulku a šli jsme. Ale celou dobu jsme skoro ani nepromluvili – jenom jsem se ho zeptal, jestli má rád Dostojevského a on odpověděl, že ještě neví.

Po práci jsem šel do knihovny. Cesty svobody byly půjčené.

Volal jsem z budky Miladě, ale nabrala to. Celý zbytek dne jsem ležel na posteli a hrál si s pistolí. Fascinuje mě čím dál tím víc – rozhodl jsem se, že s ní budu dnes zase spát.

Večer jsem si usmažil vajíčka a šel jsem ven, pistoli jsem si vzal sebou. Chodil jsem s ní v kapse po městě a na rozdíl od předešlých nocí jsem se těšil, že potkám co nejvíc lidí. Představoval jsem si, že do nich střílím - jako ten psychopat v té povídce od Sartra – nevím už jak se jmenuje. Zpíval jsem si pořád něco od Simona a Garfunkela a kouřil. U jedné odbočky na náměstí jsem potkal nějaký pár, neviděl jsem té dívce do tváře, ale strašně mi připomínala Viktorii. Měla stejné vlasy a podobné oblečený nebo aspoň podobný styl oblékání a dokonce úplně stejnou chůzi. Vůbec si mě nevšímali, jen kolem mě prošli – nezdálo se, že by mě znali. Stál jsem a díval se, jak se ode mě pomalu vzdalují a přitom se baví lehce a bezstarostně jako všichni šťastní milenci. Vytáhl jsem z kapsy zbraň – ještě jsem se podíval, jestli kolem nikdo není, zamířil jsem na toho muže a představoval jsem si, že to je opravdu Viktoriin nový milenec. Musím říct, že to byl pěkný pocit – mačkal jsem kohoutek jako v nějakém béčkovém akčním filmu, srdce mi bušilo. Pak mě napadlo, že jsem nechal v komoře náboj – natáhl jsem pistoli a znovu namířil na pár, odjistil jsem. Ruka se mi začala třepat a srdce se mi rozbušilo ještě víc než před tím - radši si ani nechci vzpomenout, jaké myšlenky se mi honily hlavou, vím jen, že jsem si pořád zpíval Sound of silence od Simona. Pak pár zmizel za rohem – teprve teď jsem si všiml, že v domě na konci ulice, tam kam jsem mířil pistolí, modře bliká okno – někdo se tam díval na televizi. Zajistil jsem pistoli a schoval ji zase do kapsy. Chvíli jsem se ještě procházel a pak jsem šel spát – s pistolí, tak jak jsem se rozhodl. Ještě jsem si k tomu pustil Simona – kdyby to bylo naposledy. Usnul jsem asi až tak po hodině.