Hodina první

Hodina první

Právě jsem se vzbudil. Začíná svítat, už zpívají ptáci. Může být tak pět nebo půl šesté. Vždycky se budím přibližně touto dobou, když jsem tady.

Leží vedle mě – v noci mi sebrala celou peřinu – nevadí, je teplo. Pozoruju ji – oblekla si, ještě než usnula, noční košilku. Ještě nedávno to nedělávala, spávala vedle mě nahá a já jsem za rozbřesku pozoroval, jak na její ňadra a ramena dopadají první paprsky. Snad se už trochu bojí, že stárne a nechce, abych ji vyděl nahou v denním světle – ale nemá proč – je pořád stejně krásná, ne-li krásnější. Miluju ji.

Svou první lásku jsem prožil ve věku, kdy lidé o lásce nemají ani ponětí. Mně bylo patnáct, Aleně čtrnáct a půl. Její otec se dívával v obýváku na televizi a my jsme v jejím pokojíčku objevovali ušní lalůčky a kolenní jamky.

Bylo tehdy, myslím, zrovna jaro – váleli jsme se pod rozkvetlýma… ani nevím čím a objevovali jsme a objevovali. Bože, jak my jsme tenkrát byli nesmělí – teda spíš já – Alena byla smělejší, dalo by se říct, mnohem. Například se stalo, když mi ho chtěla poprvé vykouřit, že jsem bez rozloučení a v rozpacích, trochu zmatený, trochu vystrašený, odešel.

Nahnu se přes ni k jejímu nočnímu stolku  pro popelník a zapálím si.

Je nádherná – mám chuť ji políbit – na čelo, na ucho… na rameno… na ústa. Nemůžu si vybrat – tak si potáhnu z cigarety. Stejně – polibek by ji mohl vzbudit a to nechci. Někdy mi sice polibek opětuje nebo se dokonce začneme znovu milovat, ale většinou se jen podívá na hodinky, vstane, protáhne se, otočí se na mě a řekne něco jako : „Už je šest… Musím ještě nachystat nějaké  papíry do práce… a malý se za chvilku vzbudí… Mohl bys už jít…?“ – žádná něha – nic - samozřejmě.

Říkával jsem Aleně miláčku nebo broučku – v tom věku člověku nezáleží na originalitě. Ona mi říkala asi taky tak – už si nevzpomínám.

Někdy kolem začátku školního roku jsme stáli před objevením onoho posledního. Nevím už proč – snad jsem byl opravdu tak nesmělý, nebo jsem nechtěl spěchat, nebo jsem to prostě nestihl – Alena ono poslední, co zbývalo, objevila s někým jiným.

Nejprve jsem si nemohl vybrat mezi oprátkou a žiletkami. Věděl jsem o lásce všechno a byl jsem přesvědčen, že jedině Alena je ta pravá a bez ní nic nemá smysl. Pak jsem u dědy na půdě našel starou brokovnici – chtěl jsem se zastřelit pod jejím oknem, zrovna, když budou ona a ten zlosyn v nejlepším - ale několik týdnů jsem nikde nemohl sehnat náboj. Přemýšlel jsem tedy o vlaku, ale pak jsem se na to na všechno nějak vysral.

Už je docela světlo. Sedm hodin. Je tak roztomilá, když spí – sundal jsem jí ramínko a opatrně obnažil jedno ňadro. Je nádherná. Postavil se mi. Dotknu se jemně jazykem její bradavky. Nic. Sundám i druhé ramínko a stáhnu ho dolů. Nic… Líbám jí prsa, jemně, jako byste chtěli políbit motýla na křídlo. Minuty… Olíznu jí levou bradavku – jakoby se chtěla zhluboka nadechnout. Ale neprobudila se, jenom teď dýchá rychleji. Má bradavky jako dva náprstky – líbám je a lechtám prstem, rukou ji hladím po břiše. Je nádherná. Probouzí se, drží mě za vlasy a táhne mi hlavu nahoru k její – polibek.

Celou střední školu jsem Alenu neviděl – možná tak jednou, dvakrát, ale to jsme prohodili jen pár bezvýznamných slov. Byl jsem snad tenkrát pořád trochu uražený.

Věnoval jsem se spíš kamarádům a chlastu, než ženským. Pár známostí, snad i krátkých vztahů bylo – ale žádná láska. Konečně jsem objevil ono poslední – a možná, že tím víc jsem litoval, že jsem to neobjevil s Alenou. Ale možná, že mi to už bylo jedno – nevím.

Snad jen jedna, Veronika se jmenovala, dala by se prohlásit „láskou“. Trvalo to asi dva měsíce, byla snad ještě nesmělejší než já, nosila kalhotky s kytičkama a poslouchala jazz. Pohádali jsme se kvůli nějaké strašné blbosti a rozešli jsme se – ani nevím, jestli jsme se spolu někdy vyspali.

Milovali jsme se. Pak řekla, že jestli chvíli tiše počkám v ložnici, nachystá snídani a vypraví rychle malého do školky a že si pak můžeme v klidu dát kafe a najíst se. Má dnes volno.

Jednu dobu – když se malý Vašek narodil, jsem si myslel, že je můj. Byl jsem o tom úplně přesvědčený – strašně jsem ho miloval – né, že bych ho teď neměl rád, ale opravdu jsem si myslel, že je můj. Ale teď, když je už větší, se opravdu dost podobá na Pavla. Asi je opravdu jeho.

Nevím… Asi bych chtěl dítě.

Alenu jsem znovu potkal jednou v neděli v říjnu ve vlaku – oba jsme jeli do Prahy na vysokou. Bydlela na kolejích, já u jednoho známého. Zašli jsme občas na pivo, párkrát jsme se opili a třeba líbali v nějakém parku – ale nic vážného. Měla nějakého amanta – z té její školy. Já jsem, myslím, tou dobou neměl nikoho.

Pak, v druhém ročníku, nás nějak napadlo, že by mohla bydlet se mnou u toho mého známého, protože to měla odtamtud blíž do školy. Chlastávali jsme tam spolu – já, Alena, ten její, ten můj známý a kdo ví kdo ještě. Snad jsem se v té době do ní znovu zamiloval, snad moje láska k ní nikdy neskončila… – amant ležel opilý na zemi a na posteli nad ním jsme já a Alena udělali to, co jsme neudělali, když jsme měli, nýbrž až teď - což jsme asi neměli.

Několik následujících měsíců jsem se utápěl v bolesti z neopětované lásky – amant měl nepopíratelně velké charisma a co hůř : uměl odpouštět. Stav věcí se nikdy nedostal ani do fáze, kdy by se Alena rozhodovala mezi námi dvěma. Trpěl jsem a ztrácel jsem poslední zbytky naděje.

Pak ale udělal amant osudovou chybu – přijal stáž v Německu. Alena si s ním dopisovala ještě dva měsíce po odjezdu.

Nachystala mi snídani, teď se sprchuje. Kouřím. Ona i Pavel v kuchyni taky kouří, navíc já i Alena kouříme oba Startky, takže Pavel nic nepozná.

Přemýšlíval jsem často, jestli o nás Pavel ví, nebo jestli snad něco tuší – nevím – ale už je mi to nějak jedno. Ale už se s ním nestýkám. Ne že bych se mu nemohl podívat do očí nebo tak něco – prostě ho nemám rád. Možná že žárlím… Anebo nežárlím – nevím.

Samozřejmě, že žárlím.

Byly to dva nejkrásnější roky mého života. Spali jsme spolu každý den – několikrát. Ale o to nešlo – byli jsme spolu a já jsem jí věřil, že mě miluje. Asi mě opravdu milovala – pořád jsme si to říkali. Byli jsme neustále spolu a nikdy jsme se neomrzeli. Nejkrásnější byla chvíle, když jsme usínali – nazí – přivinutí k sobě – ta vůně dechu : vzduch s oxidem uhličitým a s ženskou vůní – s Aleninou vůní. A pak ty rána – když se nám podařilo nezaspat – kafe, dvě cigára, půlka suchého chleba, někdy s hořčicí, sto úsměvů, dvě stě zamilovaných pohledů, padesát polibků…

Sedí naproti mně, maže si na rohlík máslo a marmeládu. Jen tak v županu, jak vylezla z koupelny, z mokrých vlasů jí kape voda do čaje. Občas se na mě podívá. Nic…

Ptám se jí, jestli nemá cigáro – už jsem dokouřil svoji krabičku. Dá mi cigaretu bez jakéhokoli náznaku čehokoli ve tváři, jen prohodí : „Nekuř tolik…“  Zapálím si a prohlížím si její a Pavlovu svatební fotografii a vedle fotku malého Vaška.

Sedí, čte si noviny, žvýká ten svůj rohlík s marmeládou a je krásná… nádherná… Miluju ji.

Nic…

Pak to skončilo – po výšce. Vlastně už těch posledních pár měsíců to nebylo nic moc.

Začal jsem pracovat, ona jela někam do Turecka nebo kam – nevím. Občas jsem byl sentimentální a zkoušel jsem shánět její adresu, ale nikdy jsem ji nesehnal – možná jsem se ani nikdy nikoho na ni neptal – co já vím…?

Ve dveřích mi dala pusu – to mě trochu překvapilo. Pak se dokonce usmála. Nevím proč, řekl jsem jí : „Ahoj… broučku.“  Vím, že to nemá ráda – taky že se hned zamračila a požádala mě, ať jí tak neříkám. Slíbil jsem, že už nebudu a šel jsem. Neohlédl jsem se – vím, že nečeká u dveří a nemává.