Olomouc

Nikdy bych nevěřila, že se mi zasteskne po tom šíleném městě – plném feťáků a bláznů … po těch strašidelných kočičích hlavách a po mlze, která se na nich válela, po dlouhých úzkých ulicích, ve kterých jsem se pravidelně ztrácela, po lidech, kteří byli vrostlí do jeho zdí, po té zvláštní vlhké vůni, která padala s prvním sněhem, po šedém nebi a přeplněných kavárnách, po chodbách místní knihovny, ve kterých i ticho mělo ozvěnu a vaše vlastní nevyslovené myšlenky se hlučně odrážely od zdí – a kousky z nich jako by se při tom vryly do bílé malby … a vytvořily tam s ostatními to, čemu se říká duch místa.

Oblíbené pekárny, večerky, nonstopy, restaurace, kina, hospody, kluby, trafiky (ve kterých člověku vždycky prodali kusovku), parky, … a všechna ta místa, která se teď už zdají být neskutečná – úplně jako by si je někdo vymyslel a pak mi o nich  povídal … úžasné trojrozměrné kulisy pro šíleně skutečné herce – zůstaly z nich jen jména a pocity … jejich tváře už jsou rozmazané k nepoznání, stejně jako adresy, na kterých jsem kdy bydlela – kdo ví, kolik oken, ze kterých jsem se dívala na to město, bych byla ještě schopná najít.

Nesnášela jsem to tam - a obdivovala, plazila jsem se tam po zemi a brečela – a párkrát jsem tam byla šťastná, utíkala jsem odtamtud a když jsem se zase vrátila, bylo to podivně sladké … a teď se to zdá být ztracené, mrtvé, odešlé, zmizelé – už je to město jiných a pro jiné. Měla jsem ho jen vypůjčené a pak prostě přišel čas ho vrátit. To je všechno. Dík.