Životopis Eugena Oristana

Člověku stačí málo a jeho nálada se rázem celá od základů změní.Mám chuť zarecitovat ti sonet a v závěru si pateticky z hlavy strhnout tmavý klobouk s červeně zabarvenou stuhou.Předtím bych však musela upoutat tvou pozornost vhozením drobného kamínku do vašich zavřených oken.Doufala bych,že se strefím zrovna do okna patřícímu tobě.Kamínek by však způsobil náraz natolik silný,že by zapříčinil sesypání se skla na mou hlavu.Stále bych mohla jen doufat,že je to opravdu tvé okno.Drobné střípky by mi dopadly na tvář a jemně ji poranily.Avšak to by nebylo nic oproti tržné ráně na pravém rameni,způsobené velkým ostrým střepem.Po vyplození těchto zvuků bys procitl a rychle přiskočil k oknu.Ano,byl bys to ty.Ne tvá matka,tvůj otec..či někdo z tvých sourozenců.Byl bys to ty.V nočním šeru bys mne rozeznal až po té,co by se tvým pomocníkem stala baterka.Zároveň by se k tvému nosu dostala čerstvá vůně krve a s obvazem,napolo již odmotaným,bys bosky seběhl po chladných schodech ven,před váš panelák.Neuměle mi ovazuješ rameno a já ti přitom s dramatickými grimasami hraji Komedii plnou omylů.V jednu chvíli spatřím zakrvácený obvaz,a proto otočím hlavou doprava,kde mám možnost pozorovat drobné jehličnaté stromky.Určitě je zde vysadil nějaký panelákový aktivista,myslím si a v duchu zcela bezohledně odstraňuji uvozovky u přímé řeči.Zničehonic se zvedám a loučím se.Pateticky si z hlavy strhávám tmavý klobouk s červeně zabarvenou stuhou a ze spisovatele Shakespeara se rázem měním v potulného zpěváka milujícího šansony.Kdyby to jen bylo trochu možné,usedla bych na žluté lavičce ve francouzském metru a z plna hrdla zapěla.Zapěla bych slova a věty,souvětí..nekončící.....Život zpěvákův by mi mnoho nevynášel.To by však nijak nehatilo mé žití.Naopak.Jedla bych ty největší nejnechutnosti,které je možné pozřít.V nonstop bistru by mne obsluhovala zrzavá servírka,jejíž vlasy bych si přála ostříhat a odnést si je domů.Po roce a třičtvrtě by mne vlak ve směru Rožnova vysadil na nově vydlážděném nádraží.Opět bych se objevila po vašimi okny paneláku,pod okny tvých sousedů.Uchopila bych okrově zabarvenou cihlu a udrolila z ní malý kousíček.Vstala bych a hodila.Z okna,o kterém si však myslím,že patří tobě,vykoukne(hned po dopadu oddrolku na plochu skla),drobný mužík s plnovousem skoro tak dlouhým jako je pouliční lampa.Odeženu od sebe touhu vytáhnout z levé kapsy plastikové nůžtičky a ostříhat tomuto mužíkovi plnovous až tam,kde dosáhnu.Mužík na mě netrpělivě mžourá a já si všimnu jeho dlouhé jizvy táhnoucí se od špičky nosu ke kořenu nosu.Beze slova se otočím,vytáhnu z kapsy krasopisně napsaný životopis Eugena Oristana-harmonikáře a známého z francouzského metra.Jednou rukou životopis držím a druhou do něj plesknu.Pak jím plesknu o své čelo.Kdo ví,kde je ti konec?