Nerýmovaná báseň plná smutku

Když vzpomenu si na to - bolí to,
ale už ne tak moc,
zapomínám...
je to tak dobře, než
pořád se strachovat, vždyť
už nemám co ztratit,
láska mne opustila.
Vnímám Tě, samoto,
dýchám Tě, smutku.
Už budou Vánoce a já
nechci se bát, tak
chytni mě za ruku a
doveď mě k cíli...
klidně i bez něho!
Je to jen lhář.
Za okny padá tma, a tak
nerozsvětcuj...
nechci ještě spát, víš
naději mi vnukni a já
musím na něj přestat myslet, vždyť
jsem tu s tebou, tak
odrazuj mě od toho!
Bolí tě to.
Chceš mě.
Přehlížím to.
Čekáš.
Chytnu Tě za ruku a
vedu Tě k cíli, tak
nemyslím na něho,
pomoz mi překonat ostych,
daruji se Tobě, vidím,
v očích Ti plá žár,
ale....
takhle to nechci.
Ruku přes ústa, řasy na slzách.
Neskryjem údiv, Tobě
už nemám co nabídnout
bolí to, zase se ztratit,
postrádat klíče,
vyspi se na slovech
a ráno....
ozvi se...