Srdce noci

Připoután ke stínu minulosti putuje po dráze života, sledující stále rozmach budoucnosti, jako duch, hloupý milenec, slepá romantika, patetický konec, konstantní permanentka na věčnost. Bude zvána měsíční kůží, bude mít krásu mramoru, vlas tančící jak kamení kolem jejího běloskvoucího pohledu. Připoután k proslovu Venuše, žil za tím důvodem, obrůstán soucitem v zahradě pod příležitostí zdát se stromem, klesá pod křídly ke dnu ukrást konci bezednou studnu, aby si potřásl rukou se smrtí a ještě jednou iluzi rozdrtí a ještě jednou pod křídly padá jak mléčná bouře života k umírání, bude pojmenována měsíční kůží, však do věčnosti dávno spadá. Však okolo jasna všech nadlidských sfér, v jeho noci se vznáší k bezčasému místu, nesoucí tamtu starou příhodu všude jako kříž, na kterém On bude... na kterém by mohl natlouci další hvězdu.

---