Hodina druhá

Ony totiž ty ženy možná vůbec nerozumí lásce. Poslední dobou jsem o tom skoro přesvědčený. Anebo lásce nerozumí muži. No, to je možná pravděpodobnější. Anebo jsou to všechno mnohem relativnější záležitosti, než si všichni myslíme.

Moje Jana… - no, moje… no dejme tomu, že moje Jana… (Mimochodem je to začínající modelka. Teda zatím pořád studuje nějakou výšku nebo co, ale teď zase fotila nějakou kolekci plavek…) Moje Jana se bojí určitosti. Nikdy jsme spolu nezačali doopravdy chodit, protože je to pro ni prý moc doopravdy - ne zavazující nebo omezující, ale tak nějak strašně vážné nebo co… - nevím, jak to přesně říká. Ona vlastně s nikým už tak tři roky nechodila – měla pár nějakých vztahů v patnácti a šestnácti, možná ještě v osmnácti, ale od té doby… no, vlastně od té doby, co se známe, nic.

Včera jsme byli v parku – přemluvila mě. Trhala květinky, dýchala čerstvý vzduch (který ale v centru města zas tak čerstvý není), vždycky se na mě otočila a usmála se. Mě to tam po pravdě zrovna moc nebavilo. Seděl jsem na lavičce a měl jsem neuvěřitelnou chuť na cigaretu – jenže já před ní nemůžu kouřit – slíbil jsem, že přestanu, tak teď kouřím potajmu. Proč to dělám ? No jo – nechodíme spolu. Nevím, proč to dělám…

Ale ze všeho nejkrásnější je usmiřování. No, teda až potom - po tom usmíření. Předtím je to docela na hovno – jak to bolí a tak - třeba naposledy, když se vychrápala s nějakým básníkem nebo co, jsem myslel, že mi praskne srdce. Ono mi do toho vlastně nic není – my spolu nechodíme a nikdy jsme spolu nechodili, ale snad… no, snad to je opravdu jakási láska. No, a právě to usmiřování pak bylo nejkrásnější – nejprve mě za to skoro seřvala, že jsem to dovolil - jako bych za to mohl já. No, pravda, byli jsme tou dobou trochu pohádaní a asi jsem si jí dostatečně nevšímal. Ono je asi důležité vysrat se na pičoviny – nějaké předstírání a hraní, jak jste strašně uražení kvůli nějaké blbosti a tak. Nebo snad je to tím, že oba víme, o co mezi námi jde, ale vždycky si jeden z nás řekne : „Vždyť vlastně o nic nejde...“

No ale potom už se začala lísat – já jsem ještě chvilku dělal uraženého a bolestného, ale ve skutečnosti jsem se nemohl dočkat, až ji zase vezmu do náruče a přitisknu k sobě.

Ale je zajímavé, že ještě nikdy při usmiřování mi neřekla, že mě miluje. Ona to teda sice neříká moc často, protože se bojí určitosti, ale když už to řekne, což nebývá častěji než jednou za měsíc nebo za dva, tak je to třeba v takovou chvíli, kdy se ráno probudím, otevřu oči, zjistím, že mě strašně bolí hlava a že nejsem ve svém bytě, ale v jejím – a už mi všechno dochází – otočím se a ona vedle mě leží nahá, hlavu opřenou o ruku, usmívá se a vypadá to, že se tak na mě dívá už asi docela dlouho – tak se taky usměju a ona mi dá rychle pusu na čelo a přitom skoro neslyšně zašeptá ony dvě slova a zase se usmívá s jakýmsi neskonalým štěstím ve tváři. Tak dělám, že jsem jí nerozuměl a ptám se, co to říkala a ona samozřejmě zapírá a říká : „Nic… Co bych měla říkat…?“

Ona zas naopak, když já jí řeknu ty dvě slova, tak dělá, že neslyší.

Ono je asi důležité, nebrat to zas až tak moc vážně a přitom, aby to byla pořád ta nejdůležitější věc na světě, což pravděpodobně asi je.

Někdy, když se pořádně vypijem, tak mi v tom deliriu říká, ať si klidně s nějakou zašukám, že klidně můžu, protože spolu vlastně nechodíme a nemáme žádný blbý závazky a tak. No, já jí na to radši nic neříkám.

Já bych totiž rád, jenomže mě žádná jiná prostě nezajímá a nebaví. A proč bych měl šukat s někým, kdo mě nezajímá…? Když mě Jana něco provede, tak se radši vypiju, než abych kvůli nějaké pomstě hledal nějakou slečinku – jednak protože bych se cítil spíš asi trapně při onom aktu bez citu a zájmu, a jednak proto, že by to stejně nikam nevedlo. Tady ty naschvály, ty pomsty z trucu, to je snad největší blbost, co může v lásce nastat. Stejně je nejkrásnější odpouštění… a smiřování.

A pak mi zas někdy řekne, že jestli se s někým vychrápu, tak mě zabije nebo zabije sebe. No není to krásné ?

Kdoví, co teď bude… Ona se totiž včera v tom parku strašně nasrala, jak jsem tam pořád jenom tak seděl a šklebil se a byl vůbec celý nevrlý. Tak mi řekla, že jestli s ní nechci být, tak ať si jdu do prdele. Tak jsem si šel konečně zapálit.

Od té doby jsem jí ještě neviděl. Třeba zase večer potkala nějakého nadrženého slibovače a dala mu. No co… Mám se věšet ? Mám ji zmlátit ? Nebo na ni mám zapomenout ? Ale co bych tady bez ní dělal…? Dyť mě na tom světě nic jinýho nezajímá…