Víla lesní, na kterou se sahat nesmí

Krásný úsměv, tvář s dolíčky,
dvě studánky pod víčky.
Vlásky krásné víly lesní,
na kterou se sahat nesmí.

Hleděl jsem do jejích očí,
celý svět se se mnou točí.

Abych ustál nahlý zvrat,
řekl jsem jí: "Mám Tě rád!"
Ona jen s úsměvem, pomalinku:
"Spinkej dál, můj blázínku."
Poslechl jsem, šel sám spát,
nechal jsem si o ní zdát.

Krásný úsměv, tvář s dolíčky,
dvě studánky pod víčky.
Vlásky krásné víly lesní,
na kterou se sahat nesmí.

Točí se zas se mnou svět,
zkusil jsem se přidržet.

Krásných ruk té víly lesní,
na kterou se sahat nesmí.
Nemizela! Já ji mám!
"Blázínku, já se Ti jen zdám!"
Objal jsem ji, ten svůj sen,
její krásou unesen.

Krásný úsměv, tvář s dolíčky,
dvě studánky pod víčky.
Z ruk běhal mráz po zádech,
z obětí se tajil dech.
Rty té nejkrásnější z víl,
nesměle jsem políbil.

Políbil a těžce nesu,
že ukrást ji já chtěl sem lesu.

Já jsem sáh a to se nesmí,
zmizela má víla lesní.

---