Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Na procházce s paní Honigovou

19. 04. 2006
4
2
1684
Autor
Buendía

To je zvláštní. Je jaro, ale ještě nic nevypučelo, nebe je šedivé a vítr nese po strništích plesnivé listí jako na podzim. Les je plný šedých a černých kmenů, které se proti obloze zdají jako nějaká žilkami propletená tkáň. A ačkoli jsou na větvích již pupeny, stromy vypadají tak mrtvě, když se rozvážně a s vrzáním kývají do rytmu mlhava a chladu.

            Na svou každodenní malou výpravu se vydává ona – a vskutku –má podzimní oblečení – holinky, teplou modrou bundu a fialovou čelenku, nad kterou se větrem čechrají šedivoučké již (kdysi však uhelně černé) vlasy. Malými krůčky šustí listím a sleduje dny, roky… Ach, jak ráda bych ji objala a řekla jí, že ji chápu, ale už jen to, že se na ni usměju mi připadá drzé, vtíravé a neslušné. Chtěla bych jí říci, že ano, i já vidím v každém stéblu trávy lásku, kterou nemám, v mracích, které se neustále mění že cítím naději. Že vím, jaké to je, jde-li se po této lesní pěšince – alespoň v myšlenkách – s NÍM.

            Klopýtá po kamenech, vidím ji – malinkou v dálce a hned mě napadne, že za zatáčkou na ni možná čeká… Ale pak mnou projede prudká bolest. Ach né. Já, tak mladá a naivní, si přece nemůžu dovolit s ní soucítit, či snad se snažit ji chápat! Je mi trapně. A tak radši odvracím oči. Jenže přesto ještě chvíli vidím její tvář, po které letí ptáci, v níž jsou dvě bezedné studny; a která je tak neskutečně smutná.

            Člověk by neměl být dlouho sám.

            Jenže stejně jako je pro mě naprosto přirozené živit v sobě naději na něj, je pro ni stejně tak nezbytné vědět, že jí už nikdy nikdo nebude tak blízko, jako jí byl on.

            Jak se proti jejímu životu zdají moje sny SMĚŠNÉ! Ach, to bolí… Má nohy jako já a chodí jimi po stejných cestách – možná i pomaleji a menšími krůčky. A přesto bych si přála být za šedesát let tak silná jako ona. Její chůze po téhle cestě má tisíckrát větší hodnotu. Asi možná proto, že se tolik trápí. Nevím, v co doufá, nevím, zda se odevzdává do rukou Božích. Já o ní nevím nic. Jen to, že je krásná. Ve svojí samotě. Má dva dospělé syny, byt, auto a chatku, kam jezdí sama – i v zimě a chodí na procházky a sbírá houby a maliny a nebo – právě jako teď – očekává vypuknutí zase nového dalšího jara. Stejně jako já. Jenže její muž je mrtvý.

 Hladké, hebké, mírně zvrásněné ruce nemohou ovinout jeho krk – ba ani nemohou (na rozdíl od těch mých) doufat, že někdy budou moci. Šedesát let spolu…jak to zní nádherně. Tolik spolu prožít. Tak se milovat. Jaké to JE? Můžu si to jen idealisticky představovat.  Ale přestože mi něco ve mně říká ,,Ty malá holčičko, co ty můžeš vědět o věčnosti, která se po pár letech soužití dostaví? Co ty tu teď píšeš o věcech, kterým nerozumíš?“ – tak tedy přestože jsem mladá a nezkušená a čistá a přestože možná netuším, co vše to bude znamenat a jak to bude třeba i bolet, přesto přese všecko se právě ještě v těchto dnech svého mládí chci navěky zaslíbit JEMU.

            Ó, jak se raduji, paní Honigová, že je to přede mnou, a víte, sice nevím, jak se cítíte – prostě ani nemohu - , ale vidím, že mým jediným přáním je stát celý život po boku svého muže, jako jste to udělala Vy!

            Snad už zítra začne jaro. A možná, ale opravdu jen možná se odhodlám za Vámi jít, pohladím Vás po hlavě a pak řeknu: ,,Není to nádherný den? Pojďme se dnes procházet spolu." Můžeme si povídat a nebo mlčet. Mlčet a poslouchat jen své kroky.  Kroky dvou lidí, dvou žen, které jsou si tak blízko i přes propast šedesáti let. Uvidíme obě dvě mladou travičku, uslyšíme ptačí zpěv a šumění lesů, ucítíme teplé slunce na tvářích – jen vítr nám bude každé šeptat něco jiného.


2 názory

Buendía
08. 06. 2007
Dát tip
díky moc

samantarosi
07. 06. 2007
Dát tip
aah tady to vypadalo skoro na soukromou debatu,ale přece jen sem chtěla napsat,že mám pocit,jakobych ti v téhle povídce rozuměla má to moc dobrý závěr

Buendía
02. 06. 2006
Dát tip
:-)

a co se týče toho kýče, k tomu se taky někdy rád břitližuju, myslim že třeba tady jsem docela blízko:)

No jde o to že sám se dost měnim, a pokud dřív bych nad tím zajásal, tak teď vidím že už jsem někde jinde. Ne že bych s tím nesouhlasil, ale vidím že jsou i "menší" věci které člověk nesmí přehlížet honbou za "velkými" ideály. A chce-li je čl....... Ale neche se mi sem nic psát. nevim jak dokončit větu a nevim co napsat aby to řeklo co si myslim a nevim co říct z toho co si myslim. Jestli chceš vědět jak ta ruka, co nezmizela, jen se zamyslela a snad i posílila se změnou postavení (chjo, to sou fráze:-),vypadá teď tak ti to můžu napsat do třeba pětistránkovýho mailu(aspoň bych si to sám ujasnil) nebo ti někdy zkusit vykecat díru do hlavy, ale psát to sem nemám odvahu.. Nebudu ti držet palce abys svůj důvod mých obav vydržela ve stavu původním, ale aby sis z něj vzala to nejlepší a nemusela se bát do budoucna a přesto nezradila sama sebe. Ale vlastně nerad vyvářim rádoby moudry věty z vody.. uff

Buendía
31. 05. 2006
Dát tip
Míšovi: K strachu je opravdu důvod. Rozumím tomu druhýmu odstavci(ačkoli jsem ho opravdu musela přečíst vícekrát)a nevím, co na to napsat... Potěšilo mě, že máš stejné ideály, zdálo se mi to jako podpora, podaná ruka ve tmě, nebo v davu, který vůbec ideály nemá a ve kterém jsem se cítila tak trochu osaměle až hloupě. Ta ruka mi pomohla překonat těžký dny a teď jsem (i díky ní) zase víc sebejistá a celkem v pořádku, takže to, žes ji zase stáhl zpět mi nijak neubližuje, ale nevím, co se snate, až jí budu zase potřebovat, až se budu ptát, jestli ještě někdo věří tomu co já....? Máš určitě pravdu, s kýčem ve svých dílech koketuju dost často...sice se snažím chodit těsně u hranice, ale je jisté, že občas šlápnu vedle. Dobrá, jak myslíš, vykřičníky tedy smažu:-) Zato VELKÝ slova tam nechám, to je záměr.

jej, soudě dle poslední básně a čtouc o zkoušce tvých ideálů bych se začal pomalu obávat... ale k věci.Co jsem to chtěl říct? Zvláštní je že jako bych se styděl za přdchozí kritiku, já nejsem jak tam píšu, ale ta povídka ve mě tak povzbudila mou čast tomu podobnou, že po dobou kritiky převládla a ztotožnila se, i když teď vidím že už nejsem tak..víš co?(nevim jestli píšu pochopitelně, asi ne, viď:) k formě se mi tam hlavně nelíběj ty otazníky vykřičníky. ta smrt tam zdůrazní sama sebe, nemusíš ji přidávat takovými (snad kýčovitými?) prostředky. myslim že nový odstavec, nebo prostě odsazení by to zdůraznilo uplně dostatečně, takhle se mi zdá, jakoby ty vykřičníky přehlušily tu myšlenku. a podobně je tomu u těch VELKEJCH slov, působi to na mě trochu jako pěst a oko, nebyla by lepší kurzíva?

Buendía
25. 04. 2006
Dát tip
Ach, no to je hřejivá kritika, klidně mi napiš, co se Ti nezdá, samozřejmě, že mě to nijak neurazí, čistě z literaárního hlediska mě zajímá, jaké jsou moje chyby...a zvlášť poté, cos to tak pěkně vychválil se mě už nic nemůže dotknout. Mimochodem, moje ideály nyní prochází těžkou zkouškou - drž mi palce:-)

ani nevíš jak jsem se těšil kdy zas něco napíšeš. z tvýho psaní mam vždy ohromnou radost - že někdo má snad i stejný ideály - a nestydí se za ně. Nevím, ale zdá se mi že takových lidí je poskrovnu - alespoň v mém okolí:) (jistě - jestli chceš můžu do toho trochu rejpat a napsat ti pár věcí co se mi nezdaj, ale ty teď nejsou podstatné) (snad bych to akorát označil jako povídku - na úvahu je to moc "hezký") prostě je to úžasně napsaný, sálá z toho teplo a příjemno a je to uplne supr na vylepšení a povznesení nálady.

Buendía
20. 04. 2006
Dát tip
Děkuji

Weruss
19. 04. 2006
Dát tip
Moc hezké.

Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru