Hodina čtvrtá

Všichni přátelé již se ode mne odvrací, všichni překrmeni kutálí se pryč. Nemohu myslet na nic jiného a už vůbec nemohu mluvit o ničem jiném, než o ní. Včera mi skoro praskla hlava – musel jsem jít do polí a křičet –

                                                                 křičet…

Není možné slovy vyjevit ten cit. Není možné do písmen zachytit ten stav. Jakoby mne, rostlinu suchou, sto či víc let nezalévanou, potopili do řeky a její proud mě teď unáší pryč – dál a dál od místa, kde jsem byl  tolik let sám sebou a stalo se mi domovem i kopkou. Převaluji se a svíjím v těch vlnách a nemohu s nimi splynout, přestože je to snad to jediné, po čem má duše nyní touží. Uvědomuji si teď, jak špatné přirovnání jsem vybral : suchá rostlina a jakási řeka života – není to absurdní ? Ježišmarja... Ale snad ani ne… snad to opravdu nejlépe vystihuje ten pocit. Opravdu se cítím tak maličký a ve své suchosti křehký, mrtvý dokud nesplynu s ní – s ní, která je teď pro mne vším – vodou, životem, láskou…

A snad i smrtí, strašnou smrtí – protože je tu ten strach –

                                                                      strach…

Čím déle plovu, já rostlina suchá, z kořenů svých vyrvaná, v této přenádherné mase vody, té jedinečné mneobjímající tekutiny, tím více naopak vysychám, umírám, protože s ní nemohu splynout, protože se jí nemohu vyjevit, nemohu jí říct, že již nejsem nic a žiji již jen kvůli ní. Ano – neví o mě, neví, že jsem se dostal do jejího proudu, neví, že pravděpodobně záhy utonu aniž bych svlažil jediné vlákno svého kdysi tak dužnatého těla. Neví to, protože jí to nemohu říci – protože je tu ten

                                                          strach…

Strach, že nejsem jediná suchá rostlina vznášející se v těchto vodách. Strach, že je tu dokonce jiná, ne tak suchá rostlina, která svůj strach překonala. Avšak i kdyby nebylo jiných chaluh či padlých stonků, stále je tu strach, že řeka, přestože se odvážím a vyjevím jí i svoji nejposlednější kutikulu, nebude si nadále přát, abych s ní splýval v jejích vodách. Budu vyvržen na mrzký břeh a v strašných bolestech a nevolnostech tiše načisto uschnu, přičemž se budu jen odevzdaně dívat, jak řeka plyna dál, jinam, někam, kdoví kam a co do ní spadne.

Umírám. Nemohu žít nepoznán v řece, avšak zároveň nedokážu překonat strach. A přitom si ještě dělám ostudu touto navýsost debilní povídkou. Stojí mi to za to ? Asi stojí…