Hodina pátá

Má strašně ráda marmeládu. Hlavně jednu takovou divnou s divným názvem, kterou prý na celém světě umí jenom její babička. Nemůžu si vzpomenout – mořská nebo lasturová nebo tak něco… Taky mi minulý týden přivezla jednu zavařovačku.

Byla tady celý rok – je o dva ročníky níž. Celý rok – a my se „objevíme“ až dva měsíce před mýma státnicema.

Byl to veskrze zajímavý večer. Do té doby jsem si jí ani nijak výrazněji nevšiml a vlastně se mi asi ani nijak zvlášť nelíbila – připadla mi spíš taková… taková… no, to je jedno jaká. Ale od onoho večera, kdy jsem se kdesi v parku za kolejema prostřednictvím její přítomnosti dostal do jakéhosi jiného časoprostoru, z kterého se dosud nejsem schopen zcela vyprostit, nemohu již myslet na nic jiného. Měl jsem tehdy zrovna dlouhodobější pocit, že není na celé Zemi nikoho, kdo by mě dokázal pochopit a vůbec jsem nějak přestával mít rád lidi. A v tom se objevila ona – ta, jejíž slova onoho večera, ale i kdykoli potom, zněla, jakoby nějaký anděl mluvil o tom, že byl člověku znovu otevřen ráj.

Přiznávám – pravděpodobně to byla jen má sugesce a nic víc, ale měl jsem pocit, že nás něco spojuje a že ona je ten člověk, ta dívka, kterou jsem se tak dlouho snažil hledat, až jsem to pak nakonec vlastně vzdal. Velmi zřetelně jsem cítil, jak se zamilovávám a nesnažil jsem se proti tomu nic dělat, přestože jsem si neustále moc dobře uvědomoval, že za dva měsíce se naše cesty nadobro rozdělí. A pak jsem udělal tu největší chybu : Když odešla zpátky na kolej, šel jsem do Teska, koupil jsem si další víno a další cigarety a několik hodin jsem se procházel městem. V uších mi zněla její slova, kterým jsem přiřazoval naprosto jiné významy, přestože jsem moc dobře věděl, že původně jistě neměla znamenat nic víc, než co sama znamenala. Vybavoval jsem si donekonečna ten její nádherný úsměv na té její nádherné tváři, až se mi vzpomínka na ni ošoupala tak, že jsem si pak skoro ani nemohl vzpomenout, jak vlastně vypadá.

Teď by se chtělo říct : naštěstí – protože jsem ji potom už moc neviděl a pak dokonce na týden někam odjela – ale to byla právě další chyba, protože moje iluze mohly nepřipoutány na žádné objektivně pravdivé podněty volně rozkvétat.

Nakonec se mi ale za tu dobu povedlo (skoro) úplně zapomenout. Teda až do chvíle, kdy z neznámých pohnutek přišla za mnou na pokoj a začala rozvádět velmi divné hovory, které mne už naplno zbavily rozumu. Snad se jí někdo z mých kamarádů prokecl, že k ní snad něco cítím. Snad přišla sama, jen aby si se mnou popovídala o marmeládách a jiných kravinách. Jisté ale je, že od té doby jsem zamilovaný jako nikdy v celém svém nedlouhém životě. Právě od tohoto večera vymýšlím všemožné záminky, abych ji mohl navštívit a mluvit s ní o čemkoli. Od tohoto večera ji zcela náhodně několikrát denně potkávám na chodbě. Od tohoto večera se snažím každý náš rozhovor ukončit tak, že jako musíme něco strašně řešit, takže se jistě budeme muset ještě někdy sejít. A nejhorší na tom je, že mám pocit, že ona to všechno dělá taky.

Od onoho večera také nevyslovitelně ba i nepředstavitelně toužím vyjevit jí vše, co k ní cítím. Přesto jsem to ale neudělal a vypadá to, že nakonec ani neudělám. Naopak se jaksi proti své vůli snažím dělat, jakože mě vůbec nezajímá. Když jsme v hospodě (kam jsem ji před tím sám pozval), snažím se bavit hlavně se všemi ostatními, jen ne s ní. Když znovu přichází ten okamžik, kdy mám pocit, že kdybych ji teď beze slova začal líbat na ucho, nepřišlo by jí to vůbec divné, ne-li že by mi to vrátila – tak v tomto okamžiku začínám mluvit třeba o situaci v Tibetu nebo o jiných pičovinách. Udržuju si od ní (většinou) jakousi konstantní vzdálenost tak kolem jednoho metru, přestože celé dny a noci netoužím po ničem jiném, než ji obejmout a snad i políbit.

Vlastně jsem s ní mluvil už jednou před tím večerem v parku. Bylo to tak před půl rokem na oslavě narozenin jednoho kamaráda ze školy tady ve městě. Nevím, jak se tam dostala. Snad to mělo být nějaké znamení. Potkali jsme se oba už notně opilý (Já jsem se tou dobou zrovna snažil zapomenout na Terezu, s kterou jsem se zrovna rozešel) někde na chodbě té kamarádovy vilky a zcela abstraktně a nekonkrétně jsme se začali bavit o lásce. Z toho rozhovoru si už pranic nepamatuju – ale netrval určitě víc jak pět minut. Pak někam zmizela a já jsem se ještě víc opil. Potkal jsem dívku, která si říkala Angela. Překvapilo mě, jak byla povolná. Nikdy jsem žádnou nesbalil jinak, než že jsem jí nakonec asi po půl roce „přemluvil“. S Angelou jsme byli během několika minut v jakési ložnici či pokoji pro hosty. Měla malý kozy – pamatuju si, že jsem se jim smál, předtím, než jsem je začal líbat. A potom – potom si už vůbec nic moc nepamatuju – akorát, že u toho plakala, což mi v tu chvíli připadalo krásné. A pak už si jenom pamatuju ten okamžik, kdy se začala smát a já jsem se začal taky smát, protože jsem si myslel, že se udělala. Jenomže ona mi řekla, že se směje kvůli něčemu úplně jinému – že má jednu takovou docela zajímavou nemoc a že já ji teď už mám taky a že právě tady tomu že se tak směje. Pak už si nepamatuju nic.

Čtyři nebo pět měsíců jsem na to nemyslel, protože mi to (jakkoliv to zní divně) bylo upřímně jedno. Dokonce ani v tom parku za kolejema jsem na to nemyslel. Ani když jsme spolu poprvé jedli perlovou marmeládu.

Až pak, když jsem poprvé silně zatoužil říct jí, že ji vlastně miluju, přestože to nemá budoucnost, přestože tě to asi nezajímá, přestože na tom vlastně vůbec nic nezáleží… - právě v tu chvíli jsem si poprvé opravdu živě vzpomenul na tu noc, na Angelu a na její smích a na ty její slova a pochopil jsem, že své lásce nesmím říct nic, dokud nebudu vědět.

Od té doby, radši než abych si zašel udělat test, se snažím umrtvit naši lásku – nebo aspoň moji lásku. Bojím se zjistit pravdu, protože by to všechno mohlo skončit a asi taky protože bych asi ztratil úplně chuť dělat státnice – na které se teď stejně nedokážu učit, když jsem tak zamilovaný, takže je to všechno… jedno…

Teď mě tak napadlo, že bych si okopal holeň o futra – někde jsem slyšel, že lidem s touhle nemocí se nedělají modřiny. Ale to je asi blbost…

Vždycky, když jsem byl zamilovaný, představoval jsem si třeba jak s tou holkou spím nebo jak se spolu třeba koupeme nazí někde… prostě někde.  Ale teď, když myslím na ni, vidím nás jako nějaký manželský pár, třeba padesátiletý a představuju si, že to, co k ní cítím je pořád stejné jako to, co cítím teď – a že ona cítí to samé. A taky myslím na dítě. Je to asi směšné… Chtěl bych s ní mýt dítě. Znám ji asi dva měsíce, miluju ji, nechci jí to říct a chtěl bych s ní mít dítě. Láska je absurdní.

Ach Bože, jak to bolí…

- - -

Předvčerem byla nějaká párty v nějaké hospodě – už ani nevím kde. Strašně jsme se opili a asi jsme se i zhulili – teda já určitě. Seděli jsme na nějakém chodníku a kecali o nějakých kravinách. Nevím, o čem jsme se přesně bavili, ale myslím, že jsem jí nic neřekl (doufám). Pamatuju si, že jednu chvíli jsme se drželi za ruce, ale pak jsem odešel, protože jsem to už asi nemohl vydržet. Asi to bylo krásné – nevím, nepamatuju si to. Pak už jsem ji zahlédl jenom jednou – s jedním mladíkem. Je to takový místní milovník. A pak už jsem ji neviděl.

Už jsem se oblékl do saka. I kravatu se mi podařilo uvázat. Za hodinu mi začíná zkouška. Lžičkou ze zavařovačky vyškrabuju poslední zbytky marmelády s divným jménem. Snad mi přinese štěstí.