Malíř bez očí

Den v hodinách přesýpacích
se obrátil k noci.

Co zrnko písku
to jeden malý sen
který odmyká dveře obrazáren
s obrazy těch
kteří potkali malíře básní.

On ponořil štětec
do barev věčného kýče
a z očí mých vytvořil oblohu.

Ta byla prvá kterou uviděl
to nebe modré bez stínů
s řekou nekonečnou jak moře samo
ano tou řekou bez břehů
slanou ze smutku mého.

Tu oči stříbro z bělma přidaly
pro beránky nebe
a jeho stínu ve vodách
vmísily barvu nahých těl
těch nejkrásnějších žen
které v jednu splynuly
v jednu a žádnou jinou.

Vody s oblohou
promísené studem těl
odtekly z obrazu a palety
aby místo uvolnily
pro jinou pastvu pro oči.

Nové barvy malíř namíchá
dle odstínu rtů a jahod měsíčních
aby vytvaroval hroty ňader vzrušených
hlasem vzdáleným
který ptáci přináší
od severu k jihu.

Tělo vůně meruněk
prohnuté k svému klínu
se napnulo v té linii kouzelné
kdy rozum smysly zavřen bývá
do cely
odkud ony uprchly silou
danou nebem samým
aby v podobě touhy nedočkavé
pronikly v tělo a duši zároveň.

A nové zrnko a nový sen
unaví malíři ruku zemdlenou
když těla poklesnou
z vrcholu svého k zemi
pro hlad dvojího druhu
neboť ret ve rtu spojených těl
je stejně nenasytný
jako duše
které vstřebaly samy sebe navzájem.

I čas si přidá barvu svou
do podoby černých křídel.

Malíř básní
barvy odhodí
odstoupí od obrazu posledního zrnka
umyje štětce
a půjde spát do snů básníka.