KRÁTKÁ PRÓZA S JEDNODUCHÝM REFRÉNEM

Vešli jsme do jeho bytu a položili ho na postel. Byl pořád ještě malátný, hned usnul. Seděl jsem u něho a vybaloval z tašky nějaké jídlo a věci, co nám pro něho dali v nemocnici. Ostatní byt prohledali a odnesli všechno, čím by mně nebo sobě snad mohl ublížit. Odmontovali i kliky od oken, protože ten byt byl v šestém patře. Řekli, že mě ráno přijde někdo z nich vystřídat a rozloučili jsme se. Odešli, zůstal jsem s ním sám. Zamkl jsem.

Měl jsem chuť si zapálit. Vzpomněl jsem si ale, že to nebudu moct vyvětrat, když nejdou otevřít okna. Poprvé jsem se pořádně rozhlédl po bytě. Všude byli rozházené nejrůznější věci - LP desky, kazety, časopisy, kusy oblečení a nádobí, v rohu opřená elektrická kytara bez strun, suché květiny, které jakoby rostly z koberce – a mezi tím vším vajgly a stříkačky. Řekl jsem si, že je to v takovém bordelu asi jedno a že se tu asi nikdy moc nevětralo. Michal si stejně asi taky zapálí, hned jak se vzbudí. Dal jsem si cigáro a pak jsem se díval chvíli z okna na protější ulici, na lidi na chodníku, na auta – je to výška, pomyslel jsem si.

Pak jsem se šel podívat do kuchyně, jestli je tam použitelný vařič nebo něco, na čem by se dalo uvařit nějaké jídlo. Vzal jsem pár vajec a usmažil jsem dvě omelety. Neustále jsem vykukoval do pokoje, jestli se Michal nevzbudil. Našel jsem jeden čistý talíř a snědl s chlebem jednu omeletu.

Zrovna když jsem dojídal se Michal probudil. Zeptal jsem se ho, jestli chce tu druhou – nechtěl, že prý nemá hlad. Taky jsem už nějak neměl chuť. Zeptal se mě pak na cigaretu a zapálili jsme si. Ani ji nedokouřil – znovu usnul. Vzal jsem mu ji z tenoučkých prstů a típl. Sledoval jsem jeho hubenou tvář. Oči, které pod víčky divoce kmitaly – zdál se mu sen. Chvilkama jakoby se usmíval.

Na kraji postele ležela světle fialová košilka s krajkou – Terezina noční košilka, ve které mi otevřela, když jsem se tu za nimi naposledy stavil, když ještě byla. Rozhlédl jsem se po místnosti a nalézal další stopy po její ještě ne tak dávné přítomnosti – fén na vlasy u zásuvky, dámská bota pod radiátorem, kalhotky, její svetr. Představoval jsem si, jak tu spolu asi žili. Vždyť vlastně vím jak – byl jsem tady ještě měsíc před její smrtí. Oba byli pořád stejně usměvaví jako vždycky. Buď leželi na posteli, přitulení k sobě, nebo něco vařili – anebo vařili perník. Byli šťastní v tomhle svém hnízdě. Všechno ostatní je přestalo zajímat. Chodili ven většinou večer – nakoupit něco do Intersparu, procházet se po nocích městem, hledat dealery. Občas na pivo s klukama z kapely – to ale čím dál míň. Miloval ji. Od té doby, co je tady sám, nechodí nikam. Jenom do toho Sparu pro chlast a pro rohlíky – a na poštu pro prachy.

Vzbudil se. Tichým hlasem : „Kde mám cigáro…? Zaspal jsem ?“ Zvedl se z postele a šel na hajzl se vychcat. Měl jsem nutkání jít s ním, ale sám sebe jsem nakonec přesvědčil, že asi nic nehrozí. Vrátil se a klesl do křesla na druhé straně pokoje. Hleděl do stropu a mlčel. Nenapadlo mě nic, o čem bych mohl začít mluvit. Ani jsem mluvit nechtěl. Přátelství se prý pozná podle toho, že ti dva spolu dokážou mlčet.

Mlčeli jsme dlouho - nevím jak moc dlouho. Díval jsem se do jeho očí, obrácených ke stropu, a byl jsem si jistý, že myslí na Terezu. Chvíli jsem na ni myslel s ním a nedokázal jsem se na něho už zlobit. V ústech jsem pocítil hořkost – nevím jestli z cigaret nebo ze slz. Pak se mi myšlenky začaly znovu vracet k včerejšímu večeru, k sanitce, k té sestře v nemocnici, která nijak neskrývala, za co ho považuje. Pak znovu ta chuť beznaděje, pocit slepé uličky, začarovaného kruhu.

Podíval se na mě : „Tebe tu mám jako na hlídání…?“

„Tak nějak.“

„Aspoň si nemusím chodit pro cigára sám.“ – usmál se a vstal, šel k oknu. Podíval se na ulici, pak na rám okenice : „I kličky jste odmontovali ? Takovou starost o mě máte… Kurva, to mě snad i dojme.“

Nic jsem mu na to neřekl. Sedl si vedle mě ke stolu a zapálil si. Palcem si pomalu škrábal strniště na bradě, potáhl si. Jakoby byl duchem znovu někde jinde. Potáhl si a vyfoukl kouř nosem. Pořád stejně tiše : „Co kapela ?“

Nevěřil jsem, že by ho to opravdu zajímalo, ale odpověděl jsem. Neposlouchal mě, zvedl se a začal něco hledat v tom bordelu na zemi – zvedal různé flašky od alkoholu, všechny prázdné. Pak si zase sedl do gauče a podíval se na mě : „Koupili jste aspoň nějaké lahváče…? Začíná mi být nějak blbě – potřebuju se napít. Půjdeme něco koupit…? Nebo nás tu zamkli ?“

„V nemocnici ti dali nějaké prášky na bolení hlavy. Nějaké…“

„Ale hovno prášky. Potřebuju se napít. To bude hned – jenom naproti do Sparu pro jednu flašku. Otázka deseti minut… Čeho se bojíš ? Myslíš, že ti hned před barákem skočím pod auto ?“

Nedokázal jsem ho odmítnout. Trochu se mu začínaly třepat ruce. A vůbec -  bylo vidět, že to opravdu potřebuje. Nevěřil jsem mu už tolik, jako kdysi, ale pořád víc, než komukoliv jinému. Nebylo v tom opravdu asi žádné riziko.

Ve výtahu si pobrukoval nějakou naši starou písničku. Vyšli jsme na ulici. Nakonec jsem se opravdu trochu bál, jestli neudělá nějakou blbost. Nic ale neudělal, o nic se nepokusil. Nevím, jestli kvůli mně, anebo jestli na to jenom zrovna neměl sílu.

Pak hned přes silnici do Intersparu. Tam, mezi normálními lidmi, jsem si znovu naplno uvědomil, jak Michal vypadá – jak je vyzáblý a vůbec celý zubožený, prochlastaný, unavený. A taky smrděl. Znovu mě zalil nejbolestivější soucit, lítost, trpká příchuť beznaděje. A snad jsem se tam za něj i trochu styděl. Já, starý grunger, vedle grungera bytostného. Je to možné ? – pomyslel jsem si.

Litrovka nejlevnějšího rumu, pár rohlíků, levný salám, cigarety.

Chtěl se napít ještě u pultu, hned jak jsem to zaplatil. Naštěstí tu litrovku nemohl udržet - ani oběma rukama. Znovu jsem se za něho zastyděl. V zápětí mi bylo blbě ze sebe.

Po cestě zpátky jsem už věděl, že nemá sílu skákat pod auta. Ve výtahu jsem ho konečně nechal napít – musel jsem mu flašku přidržovat.

Znovu se zasmál, když jsem za náma zamykal : „Kurva, zaracha jsem neměl od páté třídy. Nebo vlastně… Terezka nás vlastně jednou zamkla v bytě a vyhodila klíče oknem… Do prdele - už si vůbec nevzpomínám, jak to tenkrát dopadlo… Myslím, že jsme pak… Nevim.“

Klesl do gauče a pokynul na mě, ať mu donesu ten rum. Dal si pár loků a zas jen tak hleděl do stropu. Byli tam nějaké čmáranice. Pak usnul s flaškou v náručí. Nikdy jsem nepochopil, jak dokázal po její smrti tak rychle přestat s fetem a dál už jenom chlastat. Netuším proč. Nikdy jsem se ho na to neptal. V té době jsme si mysleli, že bude všechno v pohodě – že se z toho vzpamatuje, když dokázal i přestat s peřím jenom tak jakoby nic. Asi to ale není tak snadné. Byla to jistě největší láska, kterou jsme ve svých životech někde kolem sebe potkali. Nevěřím, že bych ještě někdy viděl někoho tak zamilovaného. Vlastně milujícího. Znovu ta trpkost na jazyku – i v srdci. Skoro slzy. Měl jsem na chvíli pocit, že ho chápu. Ale vím, že to není možné.

Kouřil jsem, přemýšlel, pak jsem si prohlížel nějaké časopisy, dojedl tu omeletu. Zkoušel jsem pak i číst nějakou knížku, co jsem v pokoji našel, ale nešlo to – myšlenky se pořád vracely k Michalovi, nedaly mi pokoj. Tíživé myšlenky. Začalo se stmívat.

Když se vzbudil, byla už tma. Najednou byl plný síly a skoro veselý. Sedli jsme si ke stolu. Přemluvil mě, abych si s ním dal panáka. Usmíval se, mluvil o starých časech, o kapele, o našich tehdejších plánech. Měl chuť zabrnkat si na kytaru, ale pak si znovu uvědomil, že na ní nejsou struny. Ptal se mě na Majku – jak se jí vede a tak. Vypadal, že ho to opravdu zajímá. Vyprávěl jsem mu, jak jsem s ní byl u jejich rodičů. Byl rád, že nám to klape.

Bavili jsme se o nejrůznějších kravinách. Dal jsem si ještě pár panáků – ale ne moc. Nemohl jsem se přece opít.

Skoro jsem mu začínal věřit, že je všechno v pořádku. Byl tak veselý, klidný. Nebyl ani moc opilý – nebo na to aspoň nevypadal. Pořád z flašky jen tak usrkával. Vykládal mi vtipy, smáli jsme se. Pak jsme se nějak odmlčeli a on se znovu tak zvláštně zadíval do prázdna. Byl zase duchem někde jinde. A když se vrátil, tvář se mu divně pokřivila a přivřel oči jako v bolestech. Napil se. Pak jakoby si znovu všiml, že vedle něho sedím – usmál se na mě a snažil si vzpomenout na nějaký další vtip.

Šla na mě únava. Ta včerejší noc s ním v nemocnici. Vždyť jsem vlastně skoro nespal – a i ty panáky něco udělali. Zkusil jsem to trochu rozchodit – šel jsem na hajzl. Opláchl jsem si obličej studenou vodou. Pak jsem dokonce udělal pár dřepů.

Když jsem vstoupil zpátky do pokoje, Michal zrovna zvedal svoji židli a šel s ní směrem k oknu. Nevšiml si mě - šel dál a židli s obtížemi zvedal nad hlavu. Přiskočil jsem k němu a rval mu židli z rukou. Nechtěl se jí pustit, takže jak pak pozpátku klopýtal, přepadl – pořád se ale držel židle tak pevně, že mě nějak stáhl s sebou a upadli jsme oba na koberec.

Zvedl jsem se a podal mu ruku, že mu pomůžu vstát. Nečekal jsem to, ale opravdu si nechal pomoct na nohy. A nebyl vůbec nasraný, nevrlý nebo tak. Naopak - usmál se, jakoby se mu povedl dobrý fórek. Byl celý udýchaný – udělal ještě dva kroky ke gauči a lehl si na něj. Zůstal jsem stát u převrácené židle. Pak tiše mluvil :

„Ty víš, že tě mám rád, vole. Vás všechny. Uplně mě…“ (usmál se) „dojímá, že mě tak… hlídáte. Opravdu – chce se mi skoro pořád brečet. Kvůli vám – vím, že to myslíte… dobře… se mnou. Ale ty víš, že mě tady nemůžete udržet. Já chci jít za ní. Já vím, že to chápeš. Nevím, jestli se vám to líbí, ale tak to prostě chci. Já už tady nemám co dělat – tady v tom zapičeném světě. Chtěl jsem se před ním schovat tady v tom pokoji, ale bez Terezky… bez ní to už prostě nemá cenu. Chci jít za ní. A dřív nebo později se mi to podaří. Vidíš – zase se mi chce brečet.“

Široce se usmál a opravdu jakoby se mu v očích zaleskly slzy. Pomalu se zvedl a přistoupil ke mně. Objal mě těma svýma rukama tenkýma jako párátka. Beznaděj, nesnesitelná lítost – vyhrkly mi slzy.

Lehl si znovu na gauč. Já jsem zůstal stát, zapálil jsem si. Nenapadlo mě nic, co bych řekl. Co bych mu proti tomu mol říct ? Spíš jsem s ním skoro souhlasil – anebo jsem nevěděl, co si o tom vlastně myslím ? Neměl jsem už chuť o tom přemýšlet. Bolelo to, vyčerpávalo – vysávalo to naději i vůli.

Chtěl taky cigáro – hodil jsem po něm krabičku a sirky. Vzal jsem tu židli a postavil ji zpátky ke stolu. Sedl jsem si na ni. Nevím proč, celý jsem se trochu třepal – nebo spíš jen tak jemně chvěl.

Když dokouřil, típl to o nějaký časopis na zemi. Otočil se na bok, zády ke mně. Nevím, kdy usnul. Po chvíli jsem se šel přesvědčit, že spí, ale stejně jsem se pořád bál odejít z pokoje – ani do kuchyně udělat si kafe. Byl jsem neskutečně unavený. Chodil jsem po pokoji sem a tam, abych neusnul. Hustá clona cigaretového kouře – rád bych otevřel okno.

Pak jsem se přece jen odhodlal uvařit si kafe. Kafe s mlíkem a cigáro. Té noci mi ale nijak zvlášť nechutnalo. Myslel jsem na Majku – jak spolu ráno pijeme kávu. Její pohledy, úsměvy, hlas. Chtěl bych, aby tu byla se mnou – slyšet její hlas. Aspoň jsem si ho zkoušel vybavit – jak mi říká „Miluju tě…“ nebo „Debile…“ - nebo jak si zpívá. Pak jsem si vzpomněl na jeden rozhovor, jak se mi snažila vysvětlit cosi o Bohu a lidské svobodě. Jak prý lidi pořád nechápou, proč Bůh dopouští tolik strašných věcí – proč svět neudělal dokonalý, bezproblémový. Nepochopil jsem, jak to myslela. Ale utkvělo mi v paměti, že je to prý kvůli tomu, že si Bůh ze všeho nejvíc váží svobody – svobody lidí a jejich svobodné vůle. Proto je nechává dělat, co sami chtějí - přestože ví, kam je to zavede. Protože bez svobody by člověk nebyl člověk. Proto je nechává od sebe odvracet, přestože je miluje – protože si to oni sami přejí a on to respektuje. Najednou jsem měl pocit, že to chápu. Ta bolestná, lítostná rezignovanost. Beznaděj. Ano – láskyplná rezignace. Nebo tolerance ? Úcta ? Svoboda ? Měli bysme si vážit svobody ostatních víc než samotného jejich života ? Víc než naší lásky k nim ? Pozná se přátelství podle toho, jestli jeden tomu druhému dovolí umřít ? Anebo právě podle toho, že mu to nikdy nedovolí ? Je pravé přátelství v poskytnutí naprosté svobody – svobody bez výčitek. A láska ? Kdyby mě Majka chtěla nechat, bylo by největším výrazem mé lásky, že bych ji bez nějakých výčitek vůči ní nechal dělat, co by chtěla ? Kdyby Tereza sama chtěla umřít, nechal by ji Michal to udělat ? Najednou jsem nevěděl, co tady vlastně dělám. Má smysl tady Michala hlídat ? Co mám vlastně dělat ? A proč ? O co mi vlastně jde ? A o co jemu…?

Nevěděl jsem, co s takovými myšlenkami. Plynuly nezadržitelně a bolely – prodíraly se mi mozkem jako rezavé dráty. Chtěl jsem je zastavit. Nejraději bych je zaspal, ale usnout jsem přece nesměl.

Otevřel jsem oči a oslnilo mě ranní slunce pronikající oknem přímo na moji tvář. Když jsem konečně byl schopen vnímat, zaostřil jsem v otevřeném okně sedícího Michala, nohama dovnitř pokoje. Kouřil cigaretu a díval se dolů. Zalil mě jakýsi strach, nebo něco jako hrůza – snad strach z odpovědnosti. Vstal jsem. Jak se mu to povedlo otevřít ?

Michal otočil hlavu ke mně. Potáhl si a usmál se – ale ne výsměšně, nebo vítězně – spíš jako by tím prostě říkal „Dobré ráno“. Napadlo mě, že to pravděpodobně stihnu – skočit k němu, chytit ho za ruku nebo za košili a vtáhnout dovnitř. Ale za ruku anebo za košili ? Rukou může ucuknout a přehoupnout se ven. Košile mi může vyklouznout… Opravdu to stihnu ? Nevím. A najednou znovu jakási beznaděj, jiná než před tím, ale stejného druhu – především ale mnohem tíživější, podobná paralýze. Věděl jsem, že i kdybych chtěl, neudělám ani krok – jako ve snu, když se snažíme běžet, ale stojíme na místě. I kdybych chtěl – ale bylo to právě tím, že jsem nechtěl. Nemohl jsem. Jenom jsem stál a hleděl na něho.

Přehodil jednu nohu přes parapet, naposledy si potáhl, típl nedopalek o okenici a hodil ho na koberec. Znovu se jemně  usmál. Myslím, že měl v očích slzy. Nedokázal jsem se ani pohnout, ani říct jediné slovo. Ani se usmát.

„Mějte se krásně. Pozdravuj kluky a Majku.“

Druhou nohou se zapřel o rám, odrazil se a zmizel. Celý jsem se zastavil. Několik vteřin naprostého nic – žádná myšlenka. Pak jsem si rychle dlaněmi zakryl uši, protože jsem se bál, že i přes ruch ulice uslyším zvuk jeho dopadu – v té chvíli už ale asi dávno ležel na chodníku.

Stál jsem tam, v jeho pokoji, s rukama na uších, a najednou jsem přesně věděl, co jsem měl udělat.

Nikdy si to neodpustím. Nikdy v životě.