AD 2008

17-letý student vzal do ruky propisku, otevřel sešit na zadní straně a zasnil se. Z této chvilky nepřítomnosti a neskonalého mrazení v zádech se zrodilo dílko odrážející stav jeho tehdejší duše.

Ležíš na zemi, schoulený do klubka. Sklepní podlaha je vlhká a studená, ale tobě je to jedno. Myslíš na to, co se děje venku. Už aby to skončilo! Zvenku se ozývá nekončící ohlušující rachot. Máš strach. Obáváš se o svůj život. Bojíš se vidět někoho z ostatních přítomných umírat. Je jich tu asi dvacet. Všichni leží schoulení jako ty. Všichni mají strach o sebe a své blízké, všichni s nadějí očekávají konec toho pekla venku. Doléhá sem pronikavé houkání sirén, rázné a tříštivé zvuky výbuchů, sypavé zvuky padajících stěn domů. Nechceš na to myslet. Vzpomínáš na doby, kdy jsi mohl volně vycházet ven, beze strachu, bez starostí. Chodil jsi do školy, pět dní v týdnu, od pondělí do pátku. Co je vlastně dnes za den? Je vůbec den?? Ale ano, venku je světlo. Úúú, zas ty hrozivé zvuky! Snažíš se vrátit se k myšlenkám na minulost. Měl jsi dívku. Byla to tvá spolužačka, jedna z nejlepších ve třídě. Chodili jste spolu do parku, do lesa, do kina - trávili jste spolu až třináct hodin denně. Od poslední schůzky uplynulo mnoho dní. Škola není, takže jste se od té doby vůbec neviděli. Co s ní asi je? Kde je? Schovává se někde ve sklepě jako ty? - Nebo je... Ne, na to nebudeš myslet! Bojíš se toho! Denně přece umírají stovky lidí. Je docela pravděpodobné, že... Je to strašné! KDO si vlastně může vzít na svědomí tolik životů?! KDO má tu drzost?! Nenávidíš všechny vysoce postavené! Nenávidíš lidi, protože oni sami si můžou za většinu zla, které je na nich pácháno! Kéž by se chtěli navzájem totálně vyvraždit! Ale vždyť ty jsi taky jeden z nich. A nechceš zemřít... BUM!!! Rachot! Sypání zdí! Bojíš se. Něco strašného se děje. Dům, v jehož suterénu se nacházíš, zřejmě dostal zásah. Nechcete toho nechat?!! Tady jsou lidi!! Prožíváš strach a zároveň veliké vzrušení. Řveš vduchu! Nadáváš na ty, co shazují bomby! Nadáváš na ty, co to všechno mají na svědomí! Tady už nebudeš - je to nebezpečné! Zvedáš se - rychle - vyrážíš ke dveřím! Otvíráš je - vysype se na tebe hromada rozdrolených cihel! Bolí to. Ale vyprostíš se - spěcháš k oknu, vedoucímu na ulici. Jenže samou nervozitou nejsi schopen jej otevřít - rozbíjíš jej pěstí! Soukáš se ven! Je tam světlo. Cítíš bolest, strach, vzrušení, ale už to ani nevnímáš. Jsi venku. Rozhlížíš se - všude spousta trosek. Rozbíháš se směrem, kde tušíš nejpohodlnější cestu pryč z tohoto inferna. Běžíš, přeskakuješ hromady sutin - na všech stranách padají bomby, všude hoří domy, všude plno kouře - ale ty to vnímáš jen tak napůl. Běžíš! Běžíš! Běžíš! Skáčeš. Sirény přestávají houkat. Ale ty běžíš. Ze všech stran se začínají ozývat údery do kolejnic. Ty se však nezastavuješ. Jen rychle pryč! Pryč z tohoto místa hrůzy! Běžíš dál. Dál přeskakuješ hromady sutin. Běžíš pět minut. Běžíš deset minut. Rozbořené město jsi nechal již dávno za svými zády. Ale stále běžíš. Dech dochází. Už nemůžeš... Dobíháš k prvním stromům blízkého lesa. Zastavuješ. Padáš k zemi. Ze zbytku sil se nadzvedneš a opřeš se o kmen středně vzrostlého buku. Zavíráš oči. Dýcháš rychle - velmi rychle. Srdce ti tluče na sto dvacet, cítíš ho až v hlavě. Uf! Už je to dobré! Už jsi pryč z města. Odteď se budeš skrývat v lese, lesy nebombardují. Snad se nějak uživíš. Snad přežiješ. Až válka skončí, vrátíš se zpět do města. Budeš zas žít tak jak dřív. Budeš... Zvuk - něco se sem z dálky blíží. Něco sem letí. Ale není to letadlo. Zvuk motorů letadla i standartních raket už bezpečně poznáš. Hluk sílí. Teď už to dokonce i vidíš, na obzoru. Je to velká raketa. Rychle se přibližuje. A padá přímo na město. Vždyť jsou tam lidé! Tví známí! Tví přátelé! Ještěže jsi utekl. Ale co oni? Raketa už je asi padesát metrů nad zemí! Čtyřicet! Třicet! Uff!!! Letí vedle. Přelétla město. Je těsně nad zemí. Dopad! Co se děje? Šíří se od ní jakási oblačná vlna! Roste z ní mrak... A dostává podobu hřibu... Pane Bože, proč jsi nás opustil?! Zbylé ještě stojící zdi domů so boří! Vlna postupuje! Blíží se! Zaléhá ti v uších! Cosi neviditelného tě ohromnou silou tlačí ke kmeni stromu. Les se kácí... *** *** *** Nic necítíš. Své tělo necítíš. Nevidíš, neslyšíš. Víš však naprosto přesně, co se děje, znáš důvod té pohromy, víš, co je s těmi, kteří zůstali ve městě, víš, že letadla, která prve bombardovala, již přistála na základně, odkud byla vypálena ta raketa, víš, kde je ta základna, víš. jak vypadá, znáš věci, o kterých jsi dříve neměl ani potuchy. Máš pocit, že se vznášíš, že se vzdaluješ od země. Víš, že kolem tebe sílí jakési abstraktní světlo. Blížíš se k jeho ohnisku. Cítíš vinu. Velkou vinu za všechno, co jsi kdy udělal nebo neudělal. Zjišťuješ, žes byl špatný, a prožíváš obrovskou lítost. Ale tvá vina je smazána. Získáváš pocit usmíření - absolutního klidu. Opájíš se tím klidem. Usínáš, ale víš, že budeš znovu probuzen. Vnímáš, ale zároveň ne - spíš.

---