Smrt krásných srnců

Rozkrojený talíř
                mezi námi
štětí se ...
A v noci píchá pod žebrami.

V našich ústech
hadi zcestovali,
            vymkli se
a pak nás oba spolykali. 

Stébla těl
u kuchyňského stolu,
duté schránky našich polních osobností
hrají v šachy, klásky obrácené dolu,
dmou se vzduchem, lejstry, pohvizdují zlostí. 

Deštník v převlékárně
rozpačitě šustí,
co si tady počne, v tomhle suchu, marně
cizí slova luští
křídou na podlaze
„V životě Tě lásko, nikdy neopustím...“

V tichu za kredencí
plachý párek molů
nostalgicky sní, že bude vždycky spolu,
zatím snůška prachu
sedá mezi zuby,
prázdné tlachy, prázdný optimismus z tuby.

Závitníčky
z duší naráz vysypané
praskají a hlavy
zakopané v zemi vidí zlaté žíly –
„Co se s náma stane?“
To jsme si to, pane, pěkně nadrobili.

Rada s Radovou
se plouží po úřadě,
bubliny a viny – všechno v jedné řadě,
rukáv plný hnoje, stíny na kravatě...
bubliny jsou moje, přísám‘ svatosvatě,
já je tenkrát koupil
            - sice byly Tobě,
abych ale děvče teďka neprohloupil:
Já jsem totiž Velký, ve veliké době
Já Tě totiž o sny nikdy neoloupil...

Jen sni si,
Že sevřeš mne,
Že zas nikdo budu.
Rytíř zlatem pasovaný a já žena – nahá, vcelku pro ostudu
            - ani ryba, ani srna, ale ani -
děvče s palcem věčně ve výlevce vany,
nijaká co jako hledá odhodlání,
přesolený úsměv, naleštěné vnady,
máme ruce, máme - jen ne dohromady.

Tápu po bytě co tiše ztrácí hrany,
vida, úsměv, kdysi pod skříň zatoulaný,
ještě najít víru, mrazem rozfoukanou ...
Bylo tolik těžké říct si - nashledanou?