..oh, baby, then it fell apart..

jevy šestého druhu jsou zpět,
jsou zpět jako půlnoční štvanice, jako upocené fantazie,
jako každý ten mezi hvězdami zapomenutý svět, kde všechno dýchá
ale už jen málo co žije.
samota šestého druhu, jako litanie,
zpívaná v nočním dešti kolem dráhy,
na které už šest tisíc dní bez přestávky běžíš
s pořád lepším časem a od nohou odpadávajícím masem.
vědomí šestého druhu zní, tucet bručivých chorálů,
jako ta tma v podsvící, ve kterém žiješ, jako zmar, v nějž věříš
jako temné kruhy pod očima, které každé ráno kartáčem myješ,
ale zbavíš se jich jen ztěží,
zvláštní hlasy a písně které drží mě po nocích, pěkně postaru
stále mluvíc mi z rohů, stínů a podpostelí do uší,
s bílými řemeny přes srdce, přes rty a přes duši.

tak jsem tehdy zavřel oči a všechny pochyby
a zeptal se.
pak se všechno jedním slovem úsporně jiskřivým pohyby
vysypalo jako vitráž. 

zavírám mysl a zavírám pusu, zavírám krám,
nikdy více se nenechám obětovat představám
viděl jsem příliš..
krásen, co trvala jen chvíli.
tolik míst a tolik tváří,
tolik mrtvic a prokletých, co se stejně ještě snaží,
viděl jsem jak se tváříš, když říkalas mi ne.
viděl jsem ten kámen, co ti z úst vyletěl,
viděl sem sám sebe jak dostal jsem tím kamenem.
cítil jsem jak se někde vevnitř počla rozlézat studená hladová díra,
zavřel jsem svůj svět a nebudu už otevírat.