Večer

Voněl tam chléb,

pražené kaštany a med.

Když jsi procházel

v rozepnutém saku

a v kalhotách z černých látek

otáčely se za tebou dámy

ve večerních róbách

i služky v prostých hadrech.

Voněl tam chléb,

pražené kaštany a med.

Mé rámě, ochotně přijaté

i nabídnuté,

se zatnulo a nepustilo

dále čas, který se

do něj náhodou zapletl.

A voněl tam chléb,

pražené kaštany a med,

a voněly tam její vlasy,

tmavší než ona tenká, krátká noc.

A voněly tam její rety

smočené ve sklenici vína,

rozpálené doruda svým nitrem.

Voněly její ruce, pot a kůže,

jazz tu noc z amplionu zněl,

když jako poslední jsme zbyli u rádia.

Tyrkysové hedvábí, olivové v lesku,

je vhodný oděv dnešních dní,

spletené s několika hrajícími sny

jako téměř dohořelá svíce

postavená před paškál

teprve včera posvěcený.

A voněl tam chléb, když v peci

jak léto buky žhnuly,

popel se proměnil stromům v sudbu,

které nikdy neuniknou.

Tu něhu, kterou očekává,

nedostane z rukou mých;

to víno – odumřelá šťáva –

se musí retů dotýkat,

aby jejich jemná

barva něžné růže

na sklenici zůstala.

Voněly tam pražené kaštany

sypané do vysokých kornoutů,

a my je jedli na lavičce,

o podzimu, jež plamen zažíhá,

pili jsme k nim hebkou medovinu,

teplo nám vešlo do těla tak,

že přestal foukat vítr,

až naposled zčeřil konečky

tvých řas, v nichž se,

vlna za vlnou, obezřetně

pohyboval,

jakoby se bál,

že srazí z nich vůni utkvělou.

Hrál nám tam jazz

a my spolu básně četli, ten podzim

se nám vysmíval,

neboť jsme se v sladké důvěře

dovolili letmý dotyk.

Zvonil zvon klekání

ve chvíli našich doteků,

pak odtáhla’s své vlasy pryč

a rozhodla se domů odejít.

Voněl tam chléb,

pražené kaštany a med,

voněla tam naše těla,

mezi která se vložil potrhaný

vítr a déšť s ním se nesoucí

nás na míle odloučil.

Snad ne navěky.