Esotericky salon

ESOTERICKý SALóN Založil jsem esoterický salón. Opravdu s dobrými úmysly, ale začaly se mi tam slejzat báby z pavlačí. Byl jsem bezradný. Moje prvotní představy byly jiné. Chtěl jsem léčit lidi pomocí hypnózy, holotropního dýchání a vůbec pracovat s energií. Jenže ty báby na to vůbec nezabíraly. Scházely se u mě a štěbetaly. Bál jsem se, že ztratím autoritu léčitele, a tak jsem začal tajně používat rajský plyn. Zorganizoval jsem pravidelné masové hypnózy. Báby se scházely úterky a čtvrtky o půl čtvrté. Kázal jsem jim, aby si nosily vlastní podložky. Bylo jich asi patnáct, co chodily pravidelně. Odváděl jsem je do sklepa, kde si lehly na záda, pak jsem obvykle něco mumlal, přičemž jsem - nepozorovaně - napouštěl místnost lehkou směsí rajského plynu. Fungovalo to bezvadně. Ztímco báby chrápaly, vybíhal jsem s kyslíkovou maskou po schodech, popadl jsem kabát a pak honem vedle do hospody, kde sedával můj kamarád z medicíny, s kterým jsem zapíjel svoje zoufalství. Bylo víc než jasné, že moje sklepní dýchánky jsou úplně na hovno. Pacientky sice věřily síle hypnózy, zvláště když jsem je probudil až po hodině, ale ve skutečnosti se ke mě chodily jenom vyspat. "Kam se poděly moje ideály?", div jsem se jednou Ferdovi nerozplakal na rameni, právě když jsem vedl jednu ze svých seancí. "Asi to zabalím a odjedu do Brazílie", posteskl jsem si a přiťukl druhým pivem se svým druhem. "Nesmutni", řekl Ferda, "pojedu s tebou a budem léčit křováky", chlácholil mě, a objednal ještě jednoho panáka. Ještě nikdy jsme si nebyli tak blízcí, ani za dob, kdy jsme spolu studovali. Ferdu opustila manželka, a teď už druhým rokem noc co noc pláče. Spojovalo nás naše neštěstí. Objímali jsme se ten večer, vzpomínali na staré časy a bylo nám krásně. Ovšem pouze do doby, kdy jsem si vzpomněl, že vedu seanci. "Doprdele!", podíval jsem se na hodinky. "Vosum pryč! Kurva, a mě tam ležej báby." Hodil jsem bleskem na stůl dvoustovku a popadl Ferdinanda za flígr. Vrazili jsme vedle do ordinace, narvali jsme na kebule masky a běželi po schodech do sklepa. Báby tam ležely ve tmě na svých karimatkách, místnost byla zaplavena jemnou mlhou. Utáhl jsem kohoutky, zapnul jsem na plno ventilaci a začal běhat od báby k bábě ve snaze nahmatat tep. Ferdinand stál jako u vytržení stále na svém místě. "Asi mám ňáký znecitlivělý prsty", houkl jsem na něj. S Ferdou to však nehlo. "To nemohl nikdo přežít", pronesl hlubokým hlasem muže, který zvěstuje krutou pravdu. Odložili jsme masky a prohlíželi si tu hromadu povalujícího se masa. Bylo jich patnáct, jediná moje seance, která měla efekt. "Doufám, žes to s tou Brazílií myslel vážně, poletíme ještě v noci."

---