Le mémento d'un disparu / Zápisky zmizelého

První půlka šla pryč. omluva těm, kdo mají ve výběru.

                                                                              * ~ * ~ * ~ * ~ * ~ * ~ * ~ * ~ *   

                                                                                                                                     VI. (jeho)

                                                                                                                                     Padají vločky
                                                                                                                                                             do úsměvu,
                                                                                                                                     když obejmu tě, tančí celý svět,
                                                                                                                                     tak udělám to znova,
                                                                                                                                     bezděčně.
                                                                                                                                     Zdi kláštera nám budou závidět,
                                                                                                                                     potom tě políbím          (uf, konečně.)
                                                                                                                                     Proč se pořád sladce uhýbáš,
                                                                                                                                     jsi taká fajnová - a tolik zbytečně.
                                                                                                                                     K čemu slova, jsi mi přeci tuze drahá,
                                                                                                                                                                      - žádnou slevu?
                                                                                                                                     Mno jo, prosté...
                                                                                                                                     Vypěstuješ ze mě brzy asi vraha!
                                                                                                                                     ... Pojď ke mně.
                                                                                                                                     Už konec pochybnostem.
                                                                                                                                     I Adam jednou našel
                                                                                                                                                                       svoji Evu.
 

VII. (její)

Zlomil’s mi záňadří ve sladkém útěku
tunýlkem polštářů do světa pod deku,

číhal jsi v posteli, myslivec v záloze,
nedbalky vystřelil vysoko k obloze,

proklepal kladívkem, sevřel mě do dlahy,
srdce mi bušilo mocnými zásahy,

v čepečku s bužírkou vedou mě andělé,
hrozí mi samotkou - do příští neděle.

                                                                                                                                       VIII. (---)

                                                                                                                                       A občas
                                                                                                                                       už chce se říci, že jsme   ... završení,
                                                                                                                                                               občas zase ne...
                                                                                                                                       když v rozednění smývám to, co bylo,
                                                                                                                                       i to, co není...
                                                                                                                                       Ruka na žaludku je jen obručí,
                                                                                                                                       v břiše Jonášově, v duši
                                                                                                                                       chci se probudit
                                                                                                                                                               a občas (ne)tuším,
                                                                                                                                       že rozechvění nelze poručit,
                                                                                                                                       že nepůjde to
                                                                                                                                       beze smutku.

                                                                        IX. (jejich)
                                                                        Poslední úsek se choulila v sedadle,
                                                                        myšlenky zábly ji do zad.
                                                                        Pochytat svět,   do dlaní,
                                                                        zavěsit
                                                                        velryby pod oblaka ...

                                                                        Říkám všem, co si myslím. Dělám, co si myslím. Vždycky.
                                                                        - I mně?
                                                                        Proč ne?
                                                                        - Co proč ne? to odpovídáš otázkou.
                                                                        Proč by tobě ne?

                                                                        Z magnólie utrhla další plachtu,
                                                                        prošít se, vším,
                                                                        rozepnout paže,
                                                                        doširoka  ...
                                                                       
                                                                        Jen chci, abys to věděla, protože je to prauda!
                                                                        a jak říká Hus : Braň praudu, chraň praudu a tak.
                                                                        - To mi nějak zavání spáleninou.

                                                                        Obloha jí pomalu přerůstala přes hlavu...
                                                                        Skandál v parku: kosatce se zase bily - o lilii !
                                                                        (o nevinnou)                                                                   
                                                                        A všechno se to tak nějak protnulo. a všechno má smysl a vůbec. uf.
                                                                        Na střeše zámku mraky vyvrátily korouhvičku.
                                                                        (nožkama nahoru)

X. (ničí)

Tak.
Nic neříkej, já přece vím,
jak končívají lidé, co se znají              mezi sebou,
                        vím to,
neboj, všechno pochopím
- jen slunce za okny,
že vykvétá,                                          to trochu mate.
na skle včela, vyplašená,
Cítím se Ti, jako stoletá                      přitom jsem jen nahá, malá skorožena.
                                                          

Cinkám o podlahu,
sklínky křičí v uších, vpůli zlomené,
čekám na Tvůj pohled, v duši, slovo,
na odvahu
                                               ale ne...
                                               A slunce vůbec není šedé, vachrlaté,
                                               září
to mě trochu mate ...
že věřila jsem tomu
v půli prahu,
zlatem,
tonu.

Lháři…