..běhám za happy-endy..

Koupil jsem si boty na běhání, zelené jako mango.
Každé ráno běhám podél řeky, protože mám dojem, že třeba uteču.
Ale neuteču. Někde v Komořanech mě vždycky začnou chytat křeče.
Běžím kolem vody a hned z kraje, tady u nás v Podskalí budím ze spánku kachny
a rybáře navlečené v pláštích proti rose a ponořené v rozpoloženích z hroší kůže, odolných proti hluku probouzejícího se města.
Když běžím vědomí se odpojí od mozku a schová se do kapsy, protože ráno u řeky přece jen hodně fouká a vědomí si vždycky zapomene vzít čepici. (I když mu to každé ráno připomínám) A v hlavě pak zůstane celý ten tříkilový přemýšlecí stroj bez dohledu.
Koupil jsem si boty zelenější než mango.
S vědomím v kapse utíkám skrze horkou hlavu do míst, kde to všechno dopadlo jinak. 

(Neděle, šest hodin ráno. Spí a nejspíš se jí zase zdá o šití šatů, odkopala se totiž a ranní chlad se tulí k hebké kůži. O-p-a-t-r-n-ě abych jí nevzbudil se natáhnu pro brýle, přikryju jí nohy a vysoukám se z postele. Ono je to samozřejmě krásné zrekonstruovat postel, kterou najdete někde v zaprášené kůlně polorozpadlého domu kdesi na venkově, jenže taková postel i po rekonstrukci pořád děsně vrže. O tom co všechno si při práci na ní udělá nešikovný člověk, ani nemluvě. Ale co bych pro ní neudělal, že jo.
  V huňatých papučích se pokouším co nejtišeji prošoupat až ke křeslu. Ještě, že máme ty parkety. Ony sice taky vržou, ale když člověk zná tu správnou cestu.. No, žádná sláva, dvakrát jsem si vybral špatné místo, ale ona slečna má takhle v neděli po ránu velmi tvrdý spánek.
V jejím případě sedí spíš,  že spí  „jako kdyby jí do vody hodil“. Neznám nikoho kdo tak upřímně a silně adoruje vodu, nikoho kdo se v ní pohybuje tak přirozeně. Ponořená do vody, by slečna měla určitě tenhle požitkářský výraz, co má teď. Hmm, teď ještě najít ovladač v kupce tiskovin na stolku. Vypínám zvuk a hledám ten správný kanál. Úžasné, stihnul jsem to přesně před výkopem. jsem prostě talent, člověk musí vědět, kdy se má vzbudit a vůbec..
„Miláčku..?“
Zavrtávám se hlouběji do křesla.
Vzdychne.
„Kdo hraje?“
„Arsenal s Derby.“
„Jak to?“
„Je to pohár. FA Cup.“
„Aha, tak to se můžeš do postele.“
„Hmm.“
„Máme dohodu. Pouze ligová utkání.“
„A ještě Liga Mistrů.“
„A ještě Liga Mistrů, vidíš jak jsem na Tebe hodná, tak se koukej vrátit do postele.“
„…“
„Slyšíš? Vrať se a koukej si splnit povinnosti.“
„Hele, já nejsem Tvůj muž.“
„To je pravda. S tím brzo něco uděláme. Ale teď pojď za mnou. Nebo si pro Tebe mám dojít?“
„Zkusit to můžeš.“
„Jako malej..“)
 
Dýchat, nesmí se zapomenout pořádně dýchat. Chce to rytmus, nádech a výdech na určitý počet kroků. A nepřepálit to, je to ještě daleko. Kam? Kam je to ještě daleko?
No přece až tam na konec, k železniční trati. Ale tam není konec, dál vede ještě silnice.
No jo, jenže můj konec tam dneska určitě bude. Jo, to je tím že jsem to zase přepálil za Vyšehradem. Zítra si na to
dám pozor.
Dýchat. Z břicha, hluboko, pravidelně. 

(Louka u rybníka.Na chalupě. Léto, zhruba tři hodiny ráno (jasně, že to poznám podle měsíce.) Milovali jsme se. Teď jen tak ležíme a trumfuje se, kdo si pamatuje víc z Průvodce noční oblohou.
„Tak schválně kdo první najde Polárku.“
„Hmmm.Támhleta.“
„No tak to ani náhodou. Je to támhleta.“
„Nene, Polárka leží na přímce kterou spolu svírají svisle dvě kola Velkého vozu.“
„Tss, to sis teď vymyslela aby to sedělo na tu Tvou hvězdu.“
„To není pravda, podívej kolem Polárky se jakoby otáčí celá obloha.“
„Pche.“
„Hele, četls toho Průvodce vůbec?“
„Jasně, že jo. Ale já mám v hlavě jiný věci.“
„Třeba?“
„Třeba…“
„Hele, nech moje OTP na pokoji, zlatíčko. Právě si ostudně rupnul z astronomie.“
„Tvoje co?“
„OTP. Okrasný Tukový Prstenec.“
„Nic takovýho tam nemáš.“
„Nezkoušej si to vyžehlit, stejně všem řeknu jak jsi neschopnej zálesák, když ani nenajdeš Polárku.“
„Hele kometa!“
„To je letadlo.“
„…“
„No tak se hned neurážej..“)
 
Už mě bolí záda. A to jsem teprve někde kolem půlky. Jojo, špatný držení těla dělá svoje.
Chce to narovnat se a uvolnit.
Musím se dívat před sebe, ne pod nohy. A dýchat, pořád dýchat. 

(30 stupňů, prší.  Léto, kdesi v okolí Plzně.
„Říkalas že je to tu hezkej rovinatej kraj.“
„No, vždyť jo.“
„Tohle je asi anomálie, co? Takovej krpál.“
„Pozor na pusu, brouku. Tohle je mý dětství.“
„Hmmm.“
„Sss.“
„Co je?“
„Noha.“
„Co s ní?“
„Bolí.“
„Můžeš jít dál?“
„Asi ne. Zavoláme babičce ona pro nás dojede.“
„Nech babičku žít. Ukaž, vezmu Tě.“
„Neblbni, klouže to.“
„Nemluv a drž se. Je to ještě daleko?“
„Docela jo.“
 
„Ahoj, Evo.“
„Ahoj, to je dost že jdeš.“
„Jak to s ním vypadá?“
„Znáš ho, sedí v křesle, nožičku nahoře a pouští si záznamy fotbalovejch utkání.“
„Jo, čekal jsem něco takovýho. Jak se mu to vůbec stalo?“
„Hrál si na rytíře. Měla sem něco s nohou, pršelo. Vzal mě do náruče a asi po třech kilometrech mu podklouzla noha.“
„Proč jste někomu nezavolali?“
„No, protože on..
„..nechtěl. Jasnej případ.“
 
„Nazdar, hrdino.“
„Běž do háje. Přišel ses mi smát?“
„No tak, nebuď uraženej. Je potom těžký se nesmát, když se tkahle tváříš.
Proč děláš takový kraviny?“
„Nevím.“
„No, nějakej důvod proč si hraješ na hrdinu bejt musí. Určitě to není jen z čistýho smyslu pro romantiku..“
„Víš.. Mám pocit, že mám velký štěstí, že jí mám. Že si to nezasloužím, že v tisíci jinejch vesmírů bych s ní nikdy nemohl být..“
„Poslouchej, troubo. V tisíci jinejch vesmírů jsi atraktivní blondýna. Takže se na ně vykašli. Má Tě ráda, to všichni vidí.“
„Já vím, ale..“
„Žádný ale. A koukej se dát do kupy, chybíš nám na tréninku, fotbálku, v hospodě, všude.
A nečum pořád na fotbal, gumuje to mozek.“
„Trhni si.“
 
„Poslouchat za dveřmi je ošklivý zvyk.“
„Já vím..“
„Chceš kapesník?“
„Je to trouba.“
„Je.“)
 

Tak tohle je konec, malý žlutý most u železniční trati. Pozvolný přechod do chůze a pak už jen zůstat stát. Otevřít se, žádné sklánění a pěkně dýchat. Dovnitř, hluboké nádechy.
Hotovo. A teď zbývá ještě procházka zpátky do prázdného studeného bytu, kde se všude povalují fotky jedné slečny.
Někde jinde bych možná pokračoval po silnici dál , někde jinde bych možná ještě spal.
A možná bych ani nespal sám.
Takhle nezbývá než se v rytmu kroků toulat po vlastních snech a iluzích, když už ta realita za nic nestojí. A nejspíš
proto mi osud dovolil tyhle zelené běžecké boty.
Zelenější než happy-endy.