Kdyby

Zeptal se mě přítel: Kdybys měla ten rozum, moudrost, co máš dnes, a směla se vrátit do věku svých dvaceti let, udělala bys všechno znovu stejně, jako napoprvé?

Ano, ano, ono to člověka svádí horečně začít dementovat hříchy svojí mladické nerozvážnosti, když máte na svém kontě dvě nepovedená manželství a mezi zdmi svého domova – a kdyby jenom tam! – se na vás lepí šlemy ničivé samoty. Když vaše nové vztahy z posledních let, měsíců a dní mají trvání sotva několika nadechnutí a plíživý rozklad stabilizace ve všech směrech už je bezmála na spadnutí. Jenomže … To se psal rok 1976. Právě jsem vybírala mezi známými švadlenami tu nejlepší, které svěřím k ušití svoje svatební šaty. Jistěže jsem věděla, že ztrácím šanci stát se ženou někoho jiného, toho, kdo by mým představám vyhovoval lépe. Byla to volba. Moje volba. Výsledek dlouhého přemítání a zvažování. Následných patnáct let jsem byla tím, čím jsem byla: Manželkou, milenkou, matkou, vysokoškolačkou /krátce/, zaměstnanou ženou, kamarádkou a přítelkyní, ženou mnoha tvůrčích zájmů – tu více, tam méně spokojená. Je snad život o něčem jiném? Sváteční rozhodné a nekompromisní ANO se ale od samého počátku pomalu a jistě začalo ztrácet v množství každodenních malých „ne“, až z nich najednou bylo NE – stejně rozhodné a nekompromisní. Přemítání, zvažování, volba. Přemítání, zvažování, volba … mezitím mi přestalo být dvacet a na to se mě vlastně nikdo neptá. …když jsem na začátku v sálečku viděl ženu v dlouhých bílých šatech, na první pohled jsem si říkal: Hle, rozevlátá éterická dívka, co se vznáší dva metry nad realitou všedního dne ... až z prvního stisku ruky bylo poznat sebevědomou empatickou ženu … – čtu v dnešní poště. Kdybych měla ten rozum, moudrost, co mám dnes, a směla se vrátit do věku svých dvaceti let, udělala bych všechno znovu stejně, jako napoprvé? ANO. Řekněte sami: Mám důvod litovat svých někdejších rozhodnutí, které mě právě takovou stvořily?

---