Něžný dotek

Slunce září v plné síle,
do mích zad se opírá.
A já vím, že pomaličku,
ztrácí plnost má víra.

Cítím, zdám se osamocen,
i když kráčím v hojném davu,
neb přemýšlím jak člověk mrtví,
bez sebemenšího mravu.

Toužím jíti, oslovit jí,
avšak s ní jde jiný muž.
Proto nezbývá mi nežli stále,
do naděje vrážet nůž.

Modrý ptáček svou písničku,
nad mou hlavou zapěje.
Až z mích očí z nenadání,
skápnou první krůpěje.

Co se děje? Co se stalo?
Že má víla míří ke mně,
s úsměvem pak slzy moje,
kapesníčkem stírá jemně.