Václav

Byla tu.

Venku zima že zakopáváš o sýkorky Vánoce na krku a touha po štědrosti je tak veliká že počítáš i flašky od piva vyberu stromek dcerky si vyberou každá po ozdobičce a v oddělení hraček mi to sečtou nelítostně se světýlkama v očích kolem to voní je teploučko a když se na chvíli zašiješ mezi aviváže dá se to tření přečkat bez pepře pod jazykem „ Ahoj Václave!…“ prošel kolem a jen se usmál nevím jestli trpce nebo zvesela - u těhle lidí to nikdy nepoznáš v ruce měl na párátku velkej kus bavorský sekaný na sobě tenkou teplákovku takovou tu silonovou s lampasem gatě mu byly krátký každá ponožka jiná a na nohách šedobílý tenisky podobný těm v nichž se vybraní šohajové na Strahovským stadiónu odráželi ke svým holubičkám míru „Proboha…kdo to byl?“ zeptala se mě žena „Václav…“ třicet let u nás zametal uhelnej prach… oči černě podmalovaný skrčenej pár zubů sotva šel zlomenej se šoural ven z voňavýho teplíčka za ty dveře stejně ztracenej a sám jako když mu před rokem pověděli že už se nevejde do tabulek… stál tam u těch točivejch dveří a strašně se klepal a venku mráz že i Vietnamci strhávaj baldachýny ještě jsem se mu podíval do očí on mně nebrečely - tyhle lidi pláčou jen ze skutečný bolesti jen se mě ptaly kudy kam?! copak já vím? Václave nestačil jsem mu odpovědět… topení v autě jsem opřel o červený puntík a už po kilometru jsem si sundal kulicha

---