Strach

Ta bolest, co se rozbíhá od levého ramena, přes kostrč až do levé nohy, není nic proti tomu strachu…

být bez tebe…?

Mlha která nám oblízla venkovní schody mi pomohla uvědomit si fyzickou bolest.

Jenže….

Když jsem ráno otevřela oči, naše zahrada se topila v mléku. Sníh, který rozmazává od vánoc obrysy stromů

schoval vše do bílé.

Natáhla jsem ruku po mobilním telefonu.

,,Copak je, vždyť jsi říkala, že budeš spát do poledne.“

Slyším tvůj hlas a vím, že se usmíváš.

,,Já měla jen strach, jak  jsi dojel do práce…je tu příšerná mlha.“

Chraptím do telefonu. Po víkendových dvanáctkách jsem vyčerpaná. Zatím vyhrávám nad zánětem průdušek.

,,Mám nějaký špatný signál, hrozně mi to tu chraptí…“směješ se už nahlas: ,,Neboj se, cestu jsem zvládl v pohodě,

Přijel jsem o čtvrt hodiny později, ale nepoženu se v mlze jako blázen. A tady je teď nádherně. Svítí sluníčko, je tu i trochu sněhu,

Lítají tu černé vrány, když se podívám z okna, je to jak namalované.“

,,Já vidím z okna jen bílo,“ zachraptím zase do telefonu.

,,Jak ti je?“

,,Blbě…“ odpovím. ,,Bolí mě všechny klouby, pořád kašlu.“

Nikdo není doma. Babička s naším synem odjeli už včera do Prahy k mojí sestře. Dcera šla do školy.

,,Tobě je doma samotné smutno, co?“

,,Ne, jen jsem tě chtěla slyšet…že jsi v pořádku dojel….no  a není mi dobře a večer musím na noční, ani se zase neuvidíme.“

,,Neboj, přijedu tak, abych tě mohl odvézt do práce.“

Pak jsem vstala a šla nakrmit psa, který štěkal ve výběhu. Uklouzla na namrzlých schodech, narazila si levé rameno, kostrč

 a vyrobila modřinu na levém lýtku. Jo, docela to bolí, ale přestala jsem vnímat bolest jednotlivých kloubů a zjistila, že mi vlastně vůbec není blbě…