STŘÍPKY - HVĚZDA

   Ten krámek má nad dveřmi zvonek.Vejdeme a  on zacinká . Voní to tu rohlíkama, chlebem a bonbóny. Ve skleněné dóze hned na pultu se kroutí gumoví hadi. Ty mám moc ráda. Kousnu jednoho do ocásku a natahuju, aby byl delší. Mejdlíčko mi moc nechutná, ale je ho za korunu hodně a je barevný. Běžíme se Zuzankou do krámku. Maminka potřebuje kvasnice a my budeme mlsat. Nevím co si mám vybrat. Mejdlíčko dnes ne. To radši hada a nebo ne. Mají šumák. Je slisovaný v kostičce a když se olizuje, krásně štípe do jazyku a taky na té kostičce se dělá pěna, jako na pivu. Zuzanka má ráda pendrek. Je černý a říká se mu tak, protože vypadá jako ta hůlka, co nosí policajti. Smála jsem se, když mi to maminka říkala. Byla by to legrace, kdyby policajt okusoval tu hůlku. Prý jí mlátí lidi, když je honí. No, tak to by snad bylo lepší, kdyby ji snědl.

Taky tu mají barevná lízátka. Vypadají jako špičatý list ze stromu a stojí jen dvacet haléřů. Zuzanka to umí všechno už spočítat. Houska dvacetpět haléřů. Čtyři budou za korunu. Mléko asi dvě koruny. Chleba jen půlku to nám stačí. To je dvě koruny osmdesát. Maminka nám dala desetikorunu a tak teď sestřička počítá, kolik nám zbude na mlsaní. Nakonec to vyhraje had. Žlutej a červenej. Zuzanka si koupila  šumák. Když jí dám jednoho hada, dá mi jednu kostičku. A ještě nám zbylo na ruličku dropsu. To jsou takové barevné, kulaté bonbóny zabalené jako váleček a nikdy nevíte, jakou barvu bude mít další bonbón.

Domů jdeme kolem kapličky. Opatrně nakukujeme okénkem ve zdi. Je tam tma, ale jednou na dně té díry prý holky z ulice viděly pravý kosti z mrtvol! Ani nevím , jestli chci mít takový štěstí. „Nic tam není,“ říká Zuzanka zklamaně a já jsem si oddechla. Utíkáme velkou branou na hřbitov. Musíme se podívat, jestli už padají kaštany.
Ještě ne, ale zelené pichlavé koule už jsou veliké. Když jim trochu pomůžeme.

Nejprve  musíme donést mamince nákup. Postranní brankou  vycházíme přesně proti domu pana hrobníka.  Dívá-li se nahoře z okna, vidí přes hřbitovní zeď.
Trochu se ho bojím. Je přísný. Honí děti ze hřbitova, aby tam nedělaly neplechu. Vloni jsme byly s ostatními dětmi na hřbitově a házely klacky na větve, aby kaštany spadly dolů. Pan hrobník nás asi viděl. Najednou utíkal uličkou mezi hroby a moc křičel. Všichni se rozutekli. To bylo dobře, alespoň jsem neměla ostudu. I já  utíkala rychle domů, ale on tak moc křičel a já jsem se tak moc bála, že jsem se počůrala. Maminka se ani moc nezlobila, říkala, že se to vypere ať nebrečím. Pan hrobník musí hřbitov hlídat a ty klacky by prý mohly rozbít vázy  na hrobech. To mě nenapadlo. Já chtěla jen kaštany. Ve školce jsme z nich a ze špejlí dělali zvířátka.
My bydlíme hned za hrobníkovými.  Zatím nemáme kolem domu ani plot. Hrobníkovi si ho stavět nebudou, protože oni bydlí od města. Jako, že je tam nechají bydlet, když musí pan hrobník kopat ty hluboký hroby. Dřív bydleli na hřbitově v takovém malém hřbitovním domku. Brrr. Ale maminka nám říkala, že mrtvých s bát nemusíme. Že ti nám neublíží. To se spíš  víc máme bát jít kolem Hospody u lípy, než kolem hřbitova.
Jenže když jdeme kolem hřbitova večer, tak se tam často něco hýbe. Prý to je vítr a stíny z kaštanů, ale já nevím. Raději se držím maminky za ruku.

Náš tatínek má hrobeček na druhém hřbitově. Ten je u  Husova sboru. Vůbec tomu nerozumím. Je v takové černé plechovce. Maminka říkala, že ho po smrti spálili. Jenže tatínek byl moc veliký. Myslím si, že maminku ošidili. Že ji ho do té plechovky dali jen kousek.
Ne, v té  nemůže být celý náš tatínek. Ale mamince to neřeknu, aby nebyla smutná. Říká se tomu tam urnový háj.  Tam se ale nebojím.  Hrobečky  jsou malé , nevešly by se tam živý mrtvoly. Navíc, tatínek by mě nedal. Každou neděli mu  dáváme kytičku ze zahrádky a když jsou svátky, zapálíme svíčku, aby věděl, že na něj myslíme.

Jednou jsme šly domů, už se stmívalo a na nebi svítila veliká hvězda. Maminka říkala, že je tatínkova. Proto se nemusíme nikdy ve tmě  bát. Když on nás vidí…