Jak jsem chytil andílka

Sedím v místnosti plné lidí,

přesto je mé oči nevidí.  

Jsem tu sám já a můj smutek,

sen o jisté dívce mi právě utek.

Z očí mi žalem slzy stékají,

ani slovy se zastavit nedají.

Teď již vím, že to chyba byla,

že láska někde v rohu hnila.

Otevřely se dveře do místnosti,

nejspíš sem zavítá další z hostí.

Pravdu jsem měl, host to byl,

jenže právě on mi život změnil.

Tím hostem byla dívka neobyčejná,

asi  jako bájný andílek  nádherná.

Jen tichounce se okolo rozhlédla,

na jedno z prázdných míst usedla.

Moje oči již smutně nepláčou,

když spatřili tu dívku překrásnou.

S jejím tajemným úsměvem,

který bude mým jediným snem.

Párkrát jsem ji již v životě potkal,

jenže náš osud se nikdy nesetkal.

Možná to tak uličník chtěl,

nebo jsem ho jen neviděl.

Dnes přišel ten velký den,

kdy byl můj osud odhalen.

Zkusím  oslovit toho malého anděla,

když jsem vstal kolena se mi zachvěla.

Jen pár kroků jako věčnost je,

pár slov stačí a srdce mi bubnuje.

Tvoje oči se na mne dívají,

tvé rty se při slovech hýbají.

Pošeptal jsem ti, že jsi můj andílek,

možná jsem jen jeden velký snílek.

Nikdy těch slov nelituji,

protože tu dívku miluji.

Ona se jen tichounce usmála,

svými prsty ty mé protkala.

Takhle jsem chytil svého andílka,

změnila jsi chlapce v básníka.

Nikdy nezapomenu na ten den,

kdy jsi mi pověděla pár slov jen:

„Já se mám, že tě mám.“