..zesmutkuvstání..

..prohlížet si v prvním jarním slunci
svou novou kůži, nehty a vlasy
a psát si po okraji sešitů, že fénix se rodí vždycky jen z popela..
pálím naše naše v popelníku a sahat do něj? to se přece nedělá..

..láska je teď podle mého jako plátno,
kterému děsivě rychle blednou barvy,
potřebuje nové vrstvy a chce to ho skoro každou chvíli trochu předělat,
zahrada potřebuje stále nové motýly, co se rodí z larvy a Tys prostě do té naší,
už žádné další splétat nechtěla..
 
..možná jsem přeci jen až příliš jako pán té tajemné zahrady,
jenž hledá mláďata, krmí je svou láskou a čeká, co to udělá,
a všichni ti sloni ze štěňat a další překvapení ho moc bolí a vždycky bolela..
 
..někde v zaprášeném regálu v zapečetěné knihovně,
možná leží list, na kterém stojí, proč tak často přímo podél mě
proběhne to elementární hřejivé štěstí, ten roj mušek ze zlata,
co hází do očí růžové flitry a hned jak pokryje je celé, okamžitě odlétá..
 

..právě zrození fénixové jsou velmi oškliví,
a tak je má hlava teď lysá a jen po okrajích trochu chlupatá,
ale nějak tak vím, že jednoho dne zabuší mi na vrata
pošťák Jíra s rozumem a taky mlékaři s plnou konví hojnosti,
tak přijďte a já vás všechny pohostím na ubruse se vzorem lilií,
a zatím vzadu za domem počne velký rudý pták za tichého křiku,
co mouchy zabíjí, co projde oky plotů a otevře i tu nejkulatější kliku,
co zní tak drtivě tence,
topit ve sklenicích od kompotu poslední z naivit mojí adolescence..