BAMBULKA

BAMBULKA:

„ Ahoj miláčku.“
 „ Ahoj Leni.“
 „ Tak já k tobě přijedu. Ještě máme vazáky. Jen se převléknu do něčeho pohodlnějšího a okolo třetí jsem u tebe.“
 „ Naši nebudou doma, pojedou s babičkou nakupovat.“
 „ Tak to je skvělý, už se na tebe moc těším. Papap Miloši.“
 „ Ahoj pusinko.“
 „ Lenko schovej ten mobil. Jak tě Zrnková nachytá, tak jsi jasná.“
 „ Jo, furt.“
 Paní učitelka Zrnková vstoupila do dveří. Třída se postavila -  vyšponovala až ke stropu. Zrnková přejela třídu svýma očima ze kterých létali blesky.
 „ Dobrý den. Ach je tu takový, zdá se mi podivný vzduch, jako v botníku. Ach vyvětrejte prosím.“ Katka  a Lucie dle rozkazu otevřely okna. Do třídy začala pronikat svěží vůně šeříků, tak omamná, tak uklidňující.
 „ Prosím, urovnejte si tašky, tak aby vám uši netrčely směrem do uličky.“ Každá si srovnala věci.
 „ Ach, ještě bych ráda připomněla, že mobily budou vypnuté v tašce, nikoliv pod lavicí. Vypnuté v tašce budou celou hodinu.“ Nikdo samozřejmě neposlechl. Každá měla svůj mobil zamaskovaný za svačinou, za knížkami, nebo za podobnými věcmi. Jediná Eva poslechla, měla totiž mobil položený na internátě ve stole…
 Zrnková si očistila učitelskou židli čistým papírovým kapesníčkem, který  úhledně složila a odhodila do koše. Poté se posadila, otevřela třídní knihu a zapsala.
 „ Než začneme probírat další látku, ach, ráda bych poděkovala Adě. Ado, děkuji ti, jak jsi zpívala na výstavě. Bylo to tak čisté a tak, ach, panenské. Ado děkuji.“
 Zrnková uchopila zasedací pořádek. Ta která se jí dnes z nějakého důvodu nelíbila,  ( měla na stole balení kapesníčků, provokativně vypadnutý pramínek vlasů z culíku, nebo nalíčení rty,) byla vyvolaná.
 „ Ták, sešity budou zavřené. A k tabuli půjde Černá Lucie, vem si sešit a učňovskou knížku.“ Lucie předstoupila před učitelku, položila jí věci na stůl.Lenka si oddychla.
 „ Ach, tak první otázka zní: Popiš dekorativní styl? Ještě jednou opakuji popiš dekorativní styl?“
 „ Ták je to..“
 „ Bez toho tááák, jo.“
 „Je to styl, jehož hlavním znakem je bohatost materiálu a dekorativnost. Dál materiál vychází z jednoho středu. A vychází z přírody.“ Nastala chvíle ticha.
 „ No, ták další otázka: Pro jaký styl je typické, že materiál je uspořádán v soustředných kruzích. Je uspořádán v soustředných kruzích?“
 Lucie bez okolků vypálila: „ Nevím.“
Zrnkové poskočili úlekem  brýle na nose. Poté pípavým hlasem položila poslední otázku. „ A třetí otázka: Co je hlavní znak u paralelního stylu?“
„ Je to, že hodně materiálu je uspořádáni paralelně, vertikálně, horizontálně, diagonálně.“
„ Tááák k hodnocení: První otázku hodnotím za dva – nevychází z přírody. Druhou otázku hodnotím za pět. Třetí, tudíž poslední otázku hodnotím za jedna. Výsledná za tři. Posad se a pokračujeme dál…“
Crrrr
Konečně zazvonilo. Celá třída se vyhrnula ze dveří. Ale Lenka spěchala ze všech nejvíc. Těšila se na Miloše. Doma se rychle převlékla. Sedla na kolo a jako správná stíhačka vyrazila od chodníku pětatřicetikilometrovou rychlostí za svou láskou.
 Za deset minut stála před domem jeho rodičů. Otevřela branku a vletěla do předzahrádky. Kolo hodila do keříku Kolkwitzie. Utíkala ke dveřím. Vlasy za ní divoce vlály.  Zazvonila.
 Čekala.
 Znovu zvonila.
 Psala SMS.
 Miloš konečně otevřel: „ Ahoj lásko, pojď dál.“ Lenka se mu pověsila na krk jako nějaká pletená šála. Políbila ho.
 „ Jdi do pokoje.“ Zašeptal jí Miloš něžně do ucha.
 Lenka vyběhla několik schodů. Vlítla do pokoje a usadila se na postel. Náhle uslyšela nějaké zakňučení a praskání kostiček. Rychle se zvedla a oddělala přikrývku. Naskytl se jí nejhrůznější pohled jejího života. Zasedla Bambulku, malé štěňátko ratlíka. Miloš ho měl jen týden a pořád o něm mluvil. Lenka nevěděla, co má dělat. Sáhla na něj, jestli je ještě živé. Srdíčko v malém tělíčku už netančilo.
 Slyšela Miloše, jak jde po schodech. Rukou shrnula Bambulku za postel. Seděla dál, snažila se tvářit jako, že se nic nestalo.
 „ Leni, nevidělas Bambulku?“
 „ Hmm,…neviděla.“
 „ Nikde ji nevidím. Opravdu tady není?“
 „ Ne. Ale podívej se ještě dole. A můžeš mi přinýst něco na pití, nějak mi vyschlo v krku?“
 „ Jasně.“
 „ Díky.“
 Miloš odešel. Lenka seděla, jako by se jí zbortil celý svět. Nechtěla ani pomyslet na reakci svého přítele. Jen tak v tichosti si pro sebe mumlala: „ Má kostnatá prdel Bambulku zabila. Rozdrtila ji jako hydraulický lis. Bože. Bambulko, nedá se nic dělat, nedá. Prosím odpust´ mi to.“
 Vylovila mrtvého psíčka zpoza postele. Jeho ještě teplé tělo, jeho teplá srst, to je to, co bude Lenku ještě dlouho strašit. Položila Bambulku zpět tam, kde ji původně zasedla. Místo zarovnal dekou a polštářky. Milošova postel vypadala jako dokonalé hnízdečko lásky. Posadila se vedle a rozepnula si halenku, na Miloše zbyl už jen jeden knoflík. „ Nejde to jinak, Bambulko.“
 Miloš přinesl pití. Lenka si dopřála několik velkých doušků. Pousmála se, ačkoliv jí tento zdánlivě banální úkon drásal srdce. Pak svůdně řekla Milošovi: „ Sedni si tady, vedle mě.“ A ukázala rukou tam, kde ležela mrtvá Bambulka.
 Miloš neodolal a posadil se.