Bára - 3. část

  Čím víc jsem si uvědomoval Bářinu neexistenci, tím pevněji jsem k sobě poutal její představu. Sešit jsem neodkládal ani na minutu, dokonce ani v metru a autobuse a večer jsem jej pokládal na noční stolek a probudivše se z nějakého snu, rozsvítil jsem lampičku a psal, psal jsem prázdná slova. Stále ještě se mi nepodařilo vymyslet jedinou zápletku, protože tu nemůže unést samojediná literární postava a já neskutečně žárlil už na tu představu, že by se Bára setkala s jinou mnou vytvořenou postavou, která by pro ni byla reálnější než já a která by mne ohrožovala na mém místě jedinečného v Bářině světě.

  Toužil jsem připoutat k sobě Báru co nejpevněji a byl jsem ochoten pro to udělat všechno. Neměl jsem tušení, jak k sobě natrvalo přimknout sen, ale věděl jsem, jak to udělat se ženou. To rozhodnutí mi přišlo zcela smysluplné a nepotřebující logické zdůvodnění. Věděl jsem, že kdybych Báru vzal do luxusní restaurace, byl bych za blázna, který sedí sám u stolu pro dva, u dvou skleniček a dvou talířů, přičemž jídlo a nápoj mizí jen na jeho straně stolu. Nedělalo by mi potíže být bláznem, kdybych to po mně Bára chtěla, kdyby toužila po tom ukázat se se mnou ve společnosti, která ji není schopna vidět. Nechtěla to, cítil jsem to stejně jasně jako jsem vídal její tvář.

   Zůstali jsme tedy doma. Pustil jsem cédéčko Vangelise, protože Bára ho měla ráda – musela ho mít ráda, protože jsem ho měl rád já, její autor. Seděli jsme a poslouchali a Bára se mnou byla tak opravdově jako každá jiná, skutečná žena. Jen dotknout jsem se jí nemohl.

 ,, Báro..?“

Usmála se a dala mi svýma modrýma očima najevo, že mě poslouchá a vnímá.

 ,, Báro, Baruško….mám pocit, že jsem Edisonem literatury. Ještě nikdo přede mnou nedosáhl toho, aby jeho hrdina vystoupil z papíru a fantazie a aby se o své vlastní vůli, kterou má a vědomě používá, zamiloval do svého autora.“

 Přikývla a zasmála se svým melodickým smíchem, který splynul s Vangelisovou hudbou a vytvořil s ní jediný akord, který narazil jako příboj do stěn mého bytu. Našeho bytu. Mého a Báry.

 ,, Báro, vezmi si mě.“ Když jsem tu větu řekl nahlas, připadala mi naprosto absurdní. Já, skutečná bytost z masa a krve, žádám sen, svůj vlastní výmysl, aby se mnou vstoupil do svazku, který si vymysleli pozemští skuteční lidé. A i kdybych opominul to, vždycky mi odpoví ano či ne podle toho, co si sám budu přát. Nebo má snad můj sen vlastní hlavu?

 ,, Snažila bych se tě přesvědčit, aby sis přál slyšet ano,“ podotkla Bára, když vytušila mé myšlenky. ,, Ano.“

  Řekne se svatba. V mém případě svatba pro jednoho a bez požehnání vyšších instancí. Kněz by těžko oddával muže s dívkou, která je jen výplodem jeho fantazie a obávám se, že ani na úřadě by pro mé bláznovství, navíc míněné vážně a ne jen jako recese, neměli pochopení. Musel jsem vše zařídit sám. Ve svých představách jsem oblékl Báru do bílých svatebních šatů, sedl do auta a s vědomím, že ji mám vedle sebe, vyrazil na cestu. Chtěl jsem si ji vzít bez lidí, někde v louce, daleko.  Jezdil jsem a hledal to správné místo. To jsme našli pozdě odpoledne na jedné louce obklopené lesem ze dvou stran, ze třetí ji přetínala silnice a z poslední nic, jen modrá obloha. Vetkl jsem si do klopy kvítek kopretiny. Viděl jsem vedle sebe Báru jak nese náruč polních květin a přišlo mi, že i kdyby to skutečně nebylo vůbec nic, jen sen, ze kterého se musím za chvíli probudit, tolik štěstí a lásky jsme nikdy necítil a asi ani neucítím, jako když jsem hleděl na svoji Báru jak mě kráčí v prostých bílých šatech a v rukou má kopretiny, zvonky a kohoutky.

  Naše ,,ano“ vzal vítr a manželský polibek sluneční paprsky. Neexistoval žádný papír, žádní svědkové, neexistovala vlastně ani Bára a když jsem ji líbal, líbal jsem vzduch a představu.

  Po několika týdnech od svatby jsem pocítil prázdnotu. Měl jsem pocit, že náš příběh dospěl do jakéhosi nudného všedního happyendu. V srdci, které bylo dřív plné snu a euforie, jsem teď měl….prázdno… To je správné označení pro ten pocit. Do teď jsem o něco bojoval a měl ještě chuť věřit tomu, že Bára je skutečná. Ale už ne. Došla síla, chuť i odvaha.